"Přírodní procesy motorovou pilou nevznikají, ale zanikají." (Prof. Dr. Ing. Dalibor Povolný DrSc, emeritní profesor Mendelovy zemědělské a lesnické university Brno).
V polovině dubna rozhodl ministr životního prostředí Miloš Kužvart povolit zásahy proti kůrovci v nejcennějších, do té doby bezzásahových, prvních zónách Národního parku Šumava. Jde o rozhodnutí neodborné, politické a špatné.
Připouštím, že nešlo o rozhodování snadné, o to více se mělo zvažovat. Na rozdíl od případů jako dálnice D8, kde negativní důsledky zásahu do krajiny v chráněné krajinné oblasti jsou více než zřejmé a jde spíše o přetlačování ochranářů s mocnými lobby "asfaltářů" a "růstomanů", na Šumavě jde spíše o spor v oblasti Brezinovsky "tvrdé ekologie" a příbuzných vědních disciplín.
Na jeho rozřešení však má pan ministr Odborné grémium pro národní parky, které mu doporučilo zachovat v prvních zónách národního parku bezzásahový režim. Stejný názor zastávají experti Akademie věd ČR a přední biologové několika universit. Ti všichni záhy, spolu s ekologickými aktivisty, náměstkem a poradcem pana ministra v tisku získali označení radikálové a fundamentalisté. Oni radikálové totiž nechápou, že bylo třeba učinit kompromis - ani bezzásahovost, za kterou orodují ekologičtí fundamentalisté, ani razantní zásahy, po kterých volá skupina rozvášněných a v boji s kůrovcem stále fatálně neúspěšných "kůrovcobijců", jen těžba kůrovcem napadených stromů
na jedné třetině rozlohy prvních zón Národního parku Šumava. Zmínění pánové z ministerstva životního prostředí nezdůvodňují rozhodnutí ministra věcnými argumenty, nýbrž obavou, že "právě nyní, v časech krize, kdy jde o Temelín a D8, přijdou ekologové s rozhodnutím, které může být interpretováno jako fundamentalistické, diktátorské ve jménu Přírody". O jakém kompromisu a jakém fundamentalismu tu však mluvíme?
Podle ministrova rozhodnutí se mají zásahy provádět v sedmdesáti pěti procentech prvních zón, v místech, kde převažuje smrk. Zbylých dvacet pět procent bezzásahových zón chrání louky, rašeliniště a lesy s převahou buku, kterým lýkožrout smrkový nehrozí. Současné první zóny již nelze dále zmenšovat, aniž by přitom ztratily smysl. Ekosystém lesa si zachová schopnost samořízení a sebeobnovy pouze při určité minimální rozloze.
Nerušené přírodní procesy v roce 1995 vážně ohrozilo (místy narušilo) záměrné necitlivé omezení plochy prvních zón národního parku, rozhodnutí jeho ředitele Žlábka, téměř na polovinu. Do prvních zón se tehdy zařadily výhradně přirozené porosty, "na nichž se nepředpokládají žádné zásahy".
Razantní snahy Žlábkových mužů zlikvidovat kůrovce ve druhých zónách motorovou pilou vedly v období 1995 - 1998 ke vzniku mnohahektarových, velmi těžko zalesnitelných, holin, které se dále rozšiřují větrnými polomy nebývalých rozměrů. Přitom vznikly kilometry erozních rýh, kterými odtéká voda, bohatství tajemných šumavských blat. Na obrovských plochách došlo k zániku lesního ekosystému. Ač chybí údaje o účinnosti dosavadních asanačních opatření, i nadále se pokračuje stejným devastačním způsobem "boje s broukem".
Přitom, co by kamenem dohodil, vyrůstají pod kůrovcem "sežranými" suchými smrky v sousedním německém Národním parku Bavorský les miliony malých smrčků a ekosystém horského lesa žije dál. V čem je rozdíl? Prostě nedělají kompromisy a v souvislé první zóně nechali přírodě prostor.
Horské smrčiny prvních zón mají v drtivé většině přirozený ráz. Tyto unikáty náleží k řídce rozkutáleným perlám divočiny ve střední Evropě. Přijde-li na řadu pila, bude to, s výjimkou Národního parku Krkonoše, celosvětově ojedinělý případ masivních zásahů proti autochtonním organismům v přirozeném ekosystému prvních zón národního parku. Zrušením nedotknutelnosti prvních zón ztrácí existence Národního parku Šumava svůj smysl, protože ochranný režim bude odpovídat chráněné krajinné oblasti.
Řešení s pomocí motorové pily s sebou kromě toho nese velká rizika. Asanační zásahy mohou být zbytečné, neboť nemusí znamenat záchranu dosud nenapadených prvních zón (v některých případech tomu může být právě naopak) a příliš často po nich zůstávají holiny. Působení kůrovce zcela jistě přispěje k urychlení rozpadu lesa. Takový je však již úkol kůrovce a my budeme moci pozorovat nekonečný souboj smrku s kůrovcem a tisíci dalšími články složitého ekologického systému lesa. V nejhorším případě i kůrovcem sežraný suchý les s přeživšími nejodolnějšími jedinci smrku - "zakladateli" a dobře odrůstajícím přirozeným zmlazením plní své nesčetné životadárné funkce lépe než holina.
Ministerské rozhodnutí je jen další ukázkou fundamentálního kompromisnictví. Správa národního parku s pravděpodobností blížící se jistotě, brzy rozhodne o kácení stromů v nejcennějších částech Šumavy. V lesích nad jezerem Laka, nad Plešným jezerem na Trojmezné, na Smrčině, na Modravských slatích... Při plánovaných zásazích v prvních zónách nevylučuje vznik holin. Kácet se bude nezákonně (chybí například výjimka z ochranných opatření zvláště chráněných rostlin a živočichů), to je však bohužel na Šumavě docela běžné.
Jaký tedy kompromis, jde-li o poslední zbytky pralesovitých porostů. Prales je odpradávna pralesem, ale po zásahu motorových pil jím už nebude. A my dnes tolik chceme pozorovat jeho život a vývoj, abychom se poučili a mohli se snažit jej napodobovat. Nutně potřebujeme zachovat místa nerušených přírodních procesů s bohatstvím organismů, abychom z nich mohli obnovit ekologickou síť krajiny.
U vědomí významu dochovaných, takřka nedotčených a krásných míst buďme nekompromisní, ve jménu Přírody, jejíž jsme součástí. Další kompromis zde již dělat nelze.
Michal Rezek
|
|