TŘÍDNÍ NEPŘÍTEL - LÝKOŽROUT SMRKOVÝ



Lýkožrout smrkový (Ips typographus) a jemu příbuzné druhy (zejm. lýkožrout menší - Ips amitinus, lýkožrout lesklý - Pityogenes chalcographus) souhrnně nazývané "kůrovci" tropí ve smrkových lesích velkou neplechu1). Tak velkou, že je lesnická věda řadí mezi nejnebezpečněší škůdce vůbec. Málokdo si však uvědomuje, že vinen není kůrovec, ale člověk, který narušil přírodní rovnováhu v lesích.

VÝVOJ KŮROVCE


Lýkožrout smrkový je malý (4.5-5.5 mm) hnědočerný lesklý brouček, který žije ve všech smrkových lesích. Zavrtává se pod kůru smrků a - jak jméno napovídá- živí se on i jeho larvy lýkem. Po výrazném narušení těchto vodivých pletiv strom usychá.
Dospělí kůrovci přezimují pod kůrou stromů, ve kterých se vyvinuli, někteří též v hrabance popř. v souších. Vylétávají na jaře, když venkovní teplota dosáhne cca 17 stupňů Celsia. Sameček vyhledává vhodné smrky, do kterých se zavrtává a vyhlodává v lýku tzv. snubní komůrku. Tam jej vyhledají samičky, které oplodní. Samičky (nejčastěji dvě) po té hlodají v lýku tzv. matečné chodby (rovnoběžně s vlákny lýka), ve kterých kladou na obě strany vajíčka. Celkem naklade samička průměrně 60 vajíček. Z vajíček se vylíhnou po 5-14 dnech larvy, které hlodají chodby kolmo na chodbu matečnou. Škodí tím ze všech vývojových stádií kůrovce nejvíce, protože přeruší značný počet vláken vodivých pletiv. Když larva dospěje, rozšíří chodbu v komůrku, kde se zakuklí. Stádium kukly trvá při příznivém počasí okolo 14 dnů, při přezimování i několik měcíců. Vylíhlým broukům trvá nejméně 3 týdny než pohlavně dospějí. V té době se živí lýkem nejčastěji v okolí komůrky. Ve velmi příznivých podmínkách trvá celkový vývoj kůrovce 7 týdnů, v méně příznivých podmínkách se prodlužuje 2). Během jednoho roku se takto může vyvinout 1 - 2, výjimečně i tři pokolení (v horských oblastech většinou pouze jedno). Avšak představa, že každý vylíhnutý brouk napadne další strom, nepřetržitě se přitom geometrickou řadou množíc, je mylná. Rozmnožování lýkožroutů má celou řadu limit.


SOUŽITÍ SMRKU A KŮROVCE

Lýkožrout smrkový je přirozenou součástí smrkových lesů. Smrk ostatně "hostí" stovky druhů hmyzu. Jak dokládají fosilní nálezy, některé z nich již statisíce let 3). Každý druh, tedy i kůrovec, má v ekoysytému svou funkci nezastupitelného významu. Skutečnost, že smrk i kůrovec vedle sebe přežívají celá obrovská období svědčí o tom, že jeden druhého potřebují, a že se mezi nimi a dalšími součástmi ekosystému vytvořila speť regulativních vazeb.
Ze všech smyslů je pro kůrovce nejdůležitější čich. Lýkožrouti dokáží najít kilometry vzdálené jedince opačného pohlaví vylučující pohlavní feromony, rozptýlené ve vzdušných masách na jednotlivé molekuly. Stejně tak dokáží čichem najít svůj druh stromu a vybrat jedince vhodného k napadení 3). V tomto spočívá jejich úkol - pro les navýsost prospěšný: Vybírají totiž přednostně smrky staré, nemocné, poškozené nebo jinak oslabené. V podstatě plní v lese poslání "zdravotní policie". Orientují se přitom podle specifických těkavých látek, které stromy uvolňují do ovzduší, jejichž chemické složení se mění v závislosti na zdravotním stavu stromu 3).
Napadený smrk má několik možností obrany. Když kůrovec vnikne pod kůru, poškodí pryskyřičné kanálky, ze kterých se na něho vyřine míza, která kůrovce přilepí a ucpe jeho dýchací otvory. Pryskyřice sama o sobě je pro kůrovce toxická, smrk je však schopen vylučovat do postižených míst i další jedovaté látky, zejm. terpeny a fenoly. Kůrovec si naopak vypomáhá tím, že zavléká do ran spory symbiotických hub, které dokáží produkci toxických látek potlačit 3).
Schopnost smrku produkovat pryskyřici a další obranné látky je přímo úměrná jeho zdravotnímu stavu. Zdravý smrk se relativně lehce ubrání i velkému náletu kůrovců, oslabený snadno podléhá. Avšak ani obranné schopnosti zdravého stromu nejsou nepřekonatelné. Při velkých kalamitách, kdy je hustota populace lýkožrouta extrémně vysoká, dokáží kůrovci udolat i velmi silné a vitální stromy, které jich tisíce zasmolí, ale nakonec vyčerpáni přece jen podlehnou.
 

PŘEMNOŽENÍ


Při určité souhře okolností (počasí, staré stromy atd. viz. dále), může dojít k přemnožení kůrovců. Gradace může mít nejrůznější průběh co do délky trvání a počtu napadených stromů - viz. obr. 1. Z tajgy nebo kanadských jehličnatých pralesů, kde se obnova lesa uskutečňuje velkým sukcesním cyklem, jsou známy velmi rozsáhlé přirozené kůrovcové kalamity. V našich přirozených smrkových lesích se takto rozsáhlé kalamity pravděpodobně nevyskytovaly (obnova malým sukcesním cyklem)5), co do rozsahu šlo vždy max. o několik desítek stromů. Ve změněných podmínkách oslabených smrkových monokulturá nepůvodního genofondu, v lesích poškozených imisemi a dalšími faktory, které skýtají kůrovci doslova prostřený stůl skomírající potravy nestabilních porostů s nedostatkem přirozených antagonistů - dravců a parazitů kůrovce, může přemnožení kůrovce nabýt značných rozměrů. Spouštěcím mechnizmem kalamit je obvykle zvýšení nabídky pro kůrovce atraktivní potravy způsobené větrnými polomy nebo déletrvajícím suchem.
Ve smíšených lesích neznamená přemnožení kůrovce zkázu lesa, vedle uschlých smrků zde zůstávají ostatní druhy stromů viz. např. přírodní rezervace Mazácký Grúnik v Beskydech.
Průběh gradace ovlivňuje celá řada faktorů, kterým se budeme podrobně věnovat v následující kapitole. Každá kalamita však má svůj konec - kůrovec se nemnoží donekonečna. To neznamená, že po jedné ukončené kalamitě nemůže přijít ihned další, přetrvávají-li vhodné podmínky (sucho, nabídka potravy - oslabených smrků).



Gradace lýkožrouta smrkového v různých podmínkách dle Schwerdtfegera4)

Postavení kůrovce v lesním ekosystému

GRADOCÉN


Gradocén je dynamický systém všech složek ekosystému, které mají vliv na průběh gradace určitého druhu hmyzu (Schwerdtfeger 1957)6). Abychom získali ucelenou představu o současných podmínkách, je třeba tento systém doplnit o antropické vlivy - viz.obr.č.2. Je zřejmé, že na velikost populace kůrovce působí přímo i nepřímo celá řada faktorů, které spolu navíc často vzájemně souvisí. Vyvracíme tím představu mnohých lesníků, že na velikost populace kůrovce mají vliv pouze asanační zásahy motorových pil.


Potrava


Dostupnost vhodné potravy je jedním z limit přemnožení kůrovce. Proto také ve smíšených lesích (buk, jedle, smrk, javor ad.) nedochází k velkým kalamitám. Jak uvedeno výše, vhodnou potravou jsou především stromy poškozené (polomy, zlomy), staré, oslabené, zkrátka neživotaschopné. Bohatsví potravy skýtají labilní nepřirozené monokulktury smrku (většina českých lesů). Při masivním přemnožení však kůrovec likviduje téměř všechny smrky v jeho dosahu.
Nedostatek potravy je jedním z faktorů, které způsobují zlom gradace6). Na vrcholu přemnožení dochází k nahromadění obrovského počtu kůrovců na určité ploše, kde dokáží sežerat doslova vše - i malé smrčky. Vzhledem k tomu, že z této plochy migruje jen malá část populace, začne trpět většina hladem. Ten znamená oslabení a spolu s vnitroduhovým stressem (z přílišné koncentrace jedinců stejného druhu na malé ploše), bakteriálními infekcemi a nárůstem počtu přirozených tlumičů (predátorů a parazitů) způsobí zlom a konec přemnožení.

Počasí


Počasí sehrává v regulaci roli možná nejvýznamnější. V teplém, suchém počasí se vývoj kůrovce urychluje, zvyšuje se tak počet jeho generací v roce - viz. obr. 3.
Ještě významnější je však vliv počasí na potravu. Smrk s mělkým kořenovým systémem je vůči suchu velmi citlivý a každá perioda sucha jej nesmírně oslabí. Někteří autoři přikládájí suchu klíčový význam pro vyvolání kůrovcových kalamit, i v případě Krušných hor dokonce větší než imise8). Pravdivost této hypotézy dokádají i některá naše pozorování v terénu: V bezzásahové zóně Národního parku Šumava se v rozsáhlých plochách uschlých porostů zachovaly skupiny zelených smrků, které vydržely obrovský nápor nesmírně přemnožených lýkožroutů. Velmi často, i když ne vždy, se přeživší jedinci nachází v místech s dostatkem vláhy v blízkosti pramenišť a potůčků.
Počasí se v regulaci početnosti kůrovce uplatňuje i nepřímo. Za vlhkých zim a podzimů se pod kůrou velice rychle šíří houby a plísně, které velice efektivně likvidují vývojová stádia kůrovce2).
Význam počasí doceníme nejlépe srovnáním průběhů teplot s křivkou vývoje početních stavů kůrovců.

Onemocnění


Největší význam mají bakterie a houby. Bakteriální infekce se uplatňují zejména při vrcholu gradace kůrovce, kdy dochází k oslabení lýkožroutů nedostatkem potravy a vnitrodruhovým stressem9). Při vysokých populačních hustotách brouka se infekce snadno šíří, způsobuje zlom a pokles početnosti kůrovce do běžného stavu.
Houby a plísně, jak uvedeno výše, mohou v příznivých podmínkách zlikvidovat téměř 100% populace kůrovce9).
Méně významné choroby lýkožroutů způsobují prvoci a hlísti9).

Parazité


Na dospělých kůrovcích, jejich vajíčkách i larvách parazituje řada druhů roztočů, kteří své hostitele postupně vyssávají. Rozmnožení některých druhů roztočů může lokálně snížit velikost populace lýkožrouta9).

Predátoři (dravci)


Hmyzožraví ptáci přispívají k omezení populace kůrovce, avšak nejsou schopni zastavit jeho přemnožení, protože nedokáží svou jednoroční rozmnožovací periodou rychle reagovat na rychleji se množící brouky. Reagují pouze krátkodobě shlukováním a preferencí snáze dostupné potravy9). Největší význam mají datlové, strakapoudi, brhlíci, šoupálkové, sýkory ad2). Za kůrovcového specialistu lze označit datlíka tříprstého9), který je však velmi vzácný, přežívá pouze v člověkem méně narušených horských lesích10). Početnost těchto ptáků v lesích je limitována m.j. hnízdními příležitostmi. Zejména ptáci hnízdící v dutinách trpí nedostatkem doupných stromů v kulturních lesích, ze kterých jsou veškeré stromy v mýtném věku odváženy.
Dravý hmyz může být významným faktorem redukujícím početnost kůrovců. Jedním z nejprospěšnějších druhů je brouk pestrokrovečník mravenčí, který požírá dospělé kůrovce, jeho larva se živí vývojovými stádii lýkožroutů v podkorních chodbách2,7,9). Pestrokrovečník může způsobit až 20% úmrtnost kůrovců9). Velmi užiteční jsou také střevlíci a svižníci, kteří dokáží denně zkonzumovat až trojnásobek své vlastní hmotnosti9). Dále se při omezování počtů kůrovce uplatňují mravenci, drabčíci, dlouhošíjky, kořenožrouti, mršníci a mnoho dalších2,9).
Nedoceněné zůstává nepřeberné množství cizopasných druhů hmyzu (vosiček, lumčíků ad.), kteří kladou vajíčka do dospělců, vajíček i larev kůrovců. Velkou předností těchto druhů je, že se při přemnožení rozmnožují mnohonásobně rychleji než kůrovec a mohou účinně zasáhnout. Některé druhy mohou způsobit až 80% mortalitu (za určitých okolností i téměř 100% mortalitu) kůrovců9).

Asanace


Člověk si pomáhá při likvidaci kůrovce několika metodami. Nejspolehlivější z nich je asanace - t.j. pokácení napadených stromů a oloupání kůry (jsou-li brouci už vylíhlí je nutné také její spálení nebo postříkání jedovatými chemikáliemi) nebo včasné odvezení celých kmenů z lesa. Úspěšnost asanace závisí zejm. na rozloze kůrovcem napadených ploch a také na důslednosti se kterou se provádí.
Nejefektivnější jsou zásahy v časném stádiu přemnožení, kdy je napadeno pouze několik sousedních stromů ("kůrovcová oka"). Tehdy lze pokácením a odkorněním či odvezením těchto stromů účinně zabránit případnému dalšímu rozvoji kůrovce a ve většině případů neznamená takový zásah výraznější narušení ekosystému (výjimkou jsou autochtonní pralesovité porosty v rezervacích, kdy i drobný zásah znamená přerušení přirozeného kontinuálního vývoje porostu, jenž je předmětem ochrany). V nepůvodních smrkových monokulturách se může jednat naopak o pozitivní prvek při diferenciaci porostu.
Jsou-li kůrovcem napadeny větší plochy smrkových porostů, přináší asanace i výrazná negativa - zejm. vznik holin a porostních stěn. Záleží vždy na poloze, ve které asanace provádí. Náhle osluněné stromy na okraji vytvořené holiny jsou vystaveny prudké změně mikroklima, dochází k teplotnímu šoku, který tyto stromy ještě více oslabuje a predisponuje k dalšímnu napadení a rozmnožení přeživšího zbytku kůrovců. Porostní stěny se rovněž snadno lámou větrem a holiny se mohou rozšiřovat. V některých specifických případech tak mohou negativa převážit pozitiva asanačního zásahu (viz. dále).
Konečně při velmi rozsáhlých kalamitách může být asanace nejen škodlivá, ale také málo účinná. Jsou to případy, kdy napadená plocha je tak veliká, že není v možnostech lesního personálu ohlídat a včas asanovat všechny napadené stromy11). Dochází tak k selhání lidského faktoru - část napadených stromů je těžena až po vylétnutí kůrovce, některé pokácené stromy či jejich části zůstávají zapomenuté na vzniklých holinách, těžaři se nevrací do porostů, ve kterých nedávno byli a kůrovec vylítá z dalších stromů, vylítává i z pozdě pokácených stromů na skládkách atd.. Lesníkům se tak i přes maximální úsilí nedaří likvidovat celou populaci kůrovce v časově omezené době. Paradoxně populaci kůrovce "ozdravují" a prodlužují dobu přemnožení, takže dochází k větším škodám než kdyby se nechala gradace přirozeně kulminovat a odeznít12). To je i případ současné kalamity v Národním parku Šumava13).
Jiná nevýhoda asanace spočívá v tom, že oslabuje sílu přirozených nepřátel kůrovce, z nichž mnozí se šíří právě z napadených stromů, které jsou objektem asanace, avšak s určitým zpožděním za kůrovcem. Velmi důležité je tedy netěžit stromy, které kůrovec již opustil (tzv. sterilní souše)14).

Mezi další metody prevence a boje s kůrovcem patří:

- Pokládání lapáků, t.j kácení vybraných stromů, které jsou po pokácení pro kůrovce atraktivní (stejně jako všechny odumírající a poškozené stromy - viz. výše). Položené lapáky kůrovci upřednostňují před ostatními. Lesníci je pravidelně kontrolují a odvážejí nebo asanují odkorněním. Lapáky se však mohou stát "Trojským koněm" kůrovce. Pokud se totiž neasanují včas výrazně napomohou množení a šíření brouka. I v tomto případě se jedná o selhání lidského faktoru. Zapomínání lapáků je v praxi bohužel běžným jevem.
- Feromonové lapače jsou pasti s výparníky se syntetickým feromonem, který vábí jedince opačného pohlaví.
- Vábení kůrovce na otrávené trojnožky - feromonový výparník visí na trojnožce z kmenů napuštěných jedem.

Způsoby lesního hospodaření


Dříve rostl smrk převážně na horách, na úbočí spolu s jedlí a bukem, v nejvyšších polohách se nacházely čisté horské smrčiny s příměsí jeřábu, popř. javoru klenu. V nižších polohách byl spíše výjimkou. Drsným horským podmínkám je smrk dobře přizpůsoben. V uplynulých dvoustech letech však byl smrk upřednostňován před ostatními dřevinami a vysazován do prostředí nižších a středních poloh, kterým není přizpůsoben. Růst mimo jeho ekologické optimum vede k primárnímu oslabení. Podobný efekt má i pěstování smrku nepůvodního genofondu - byť třeba na horách (např. smrku z Krušných hor na Šumavě). Další zásadní lesnickou chybou bylo vytváření monokultur - polí stejnověkých smrků. To přineslo značné ochuzení druhové rozmanitosti ve všech složkách - úbytek ostatních dřevin, bylin, hmyzu, ptactva, savců i mikroorganismů a tím výrazné snížení stability lesních porostů (chybí někteří predátoři i parazité, jsou zpřetrhány regulační vazby). Pěstování smrkových monokultur a jejich holosečné obhospodařování znamenalo rovněž vyplavení živin a degradaci lesních půd. Při spolupůsobení dalších stressových faktorů jako jsou sucho a imise, chřadnoucí, labilní a neživotaschopné smrkové lesy odumírají. Kůrovec je právě tím činitelem, který tento proces katalyzuje.
Obavy o budoucnost našich lesů jsou z tohoto hlediska oprávněné. Naplní-li se předpovědi klimatologů o globálním oteplování, lze očekávat hromadné hynutí smrkových porostů15). I při uplatnění razantních asanačních opatření pak jen těžko udržíme lýkožrouta na uzdě. Je nepochopitelné proč smrk zůstává stále nejpoužívanější dřevinou při výsadbách nových porostů16).
Naopak zachovalé zbytky přirozených smrčin (dnes většinou chráněné rezervace) jsou velmi odolné. Není nám znám případ, kdy by přemnožení kůrovce vycházelo z těchto autochtonních porostů. Jsou-li postižené, pak sekundárně, napadení vychází z míst přemnožení kůrovce v jejich okolí. Mnohým lesníkům však dělá velký problém odlišit přirozené působení kůrovce odpovídající fázi vývoje autochtonního porostu od kalamity. Napadení většího počtu stromů v přirozeném smrkovém lese (různověkém) je zcela normální záležitostí a přesto se nejedná o kalamitu.

VOLBA PŘÍSTUPU


Hnutí DUHA prosazuje myšlenky diferencovaného přístupu ke kůrovci. Při rozhodování o způsobu zásahu je třeba vycházet z výše uvedených souvislostí. Za rozhodující považujeme následující tři kritéria:
1) poslání lesa (les hospodářský nebo zvláště chráněné území)
2) míra přirozenosti porostu a schopnost autoregulace
3) přírodní podmínky napadené lokality
Vhospodářských lesích i v nepřirozených smrkových monokulturách ve zvláště chráněných územích (přírodní rezervace, národní přírodní rezervace) by měl být stav kůrovce pečlivě sledován (feromonové lapače, popř. lapáky), počínající ohniska v zárodku likvidována asanací. Při pozdním obeznámení vznikající kalamity tato důsledně asanována i za cenu vzniklých holin. Tento přístup vychází z předpokladu, že v nepůvodních smrkových monokulturách by mohla kalamita doznat značných rozměrů (na rozdíl od přirozených porostů). Uvedená zásada však neplatí v případech, kdy by po realizaci asanačního zásahu mohlo dojít uplatněním dalších přírodních vlivů k většímu neštěstí, než působením přemnoženého kůrovce - viz. dále.
Vpřirozených a přírodě blízkých porostech ve zvláště chráněných územích bychom měli realizovat asanační opatření jen v opravdu nezbytných případech. Čím větší odchylka ekosystému od přírodního stavu, tím větší riziko přemnožení kůrovce 17). Je třeba konkrétně podle stavu porostu, převládajícího počasí v předchozích měsících, míry napadení kůrovcem a dalších podmínek stanoviště rozhodnout jakým způsobem a zda vůbec zasáhnout18). Samozřejmostí by měla být maximální šetrnost a ponechání dřeva na místě přirozeným rozkladným procesům.
Právě kvůli ponechávání stromů v rezervacích dochází v praxi často ke konfliktům mezi ochranou přírody a správci lesa (nejčastěji s.p. LČR), kteří stále ještě nepochopili, že přírodní rezervace nebyly zřízeny za účelem produkce dřeva. Odvozem kmenů je stanoviště ochuzováno o živiny, které z koloběhu látek v ekosystému nenávratně mizí. Zejm. na chudých horských půdách jsou zmíněné ztráty živin vážným problémem. Jiným důsledkem odvozu dřeva, který je v rozporu s posláním rezervací chránit přírodní procesy, je omezení druhového bohatství o ty druhy, které jsou vázány na rozkladné procesy ("hnití kmenů"). Jedná se především o některý hmyz, nižší rostliny, houby a mikroorganismy. Ponechání těžebních zbytků - klestu a špiček stromů tento problém neřeší (mnoho tzv. dekompozitorů vyžaduje silnější dřevo). V prostředí horských smrkových lesů se odvozem kmenů brání také přirozené obnově, protože smrk se ve vysokohorském prostředí uchycuje především na tlejících kmenech. Hnutí DUHA prosazuje, aby ve zbytcích přirozených lesů rezervací byl pokud možno dodržen přírodní vývoj lesa se všemi jeho stádii - růstu, optima a rozpadu, který nebude přerušován těžbou. Ve výjimečných případech skutečně nezbytných zásahů proti kůrovci je minimálním požadavkem ponechání odkorněných kmenů rozkladu na místě.
Přírodní podmínky napadené lokality mohou limitovat možnosti uplatnění asanace při likvidaci kůrovce i v lesích hospodářských, zejména však v lesích ochranných a především ve zvláště chráněných územích.
Za nejproblematičtější považujeme asanační zásahy v nejvyšších horských polohách (8.lesním vegetačním stupni). Asanací vytvořená holina znamená v těchto podmínkách likvidaci celého ekosystému (živočišných, rostlinných i půdních společenstev). Obnova půdy trvá 1500 - 1700 let19). Vytvoření holiny na klimaticky extrémních stanovištích znamená i značné riziko z hlediska obnovy lesa. Zalesňování je pak obtížné a nesmírně nákladné. Na holinách dochází k velkému kolísání teplot20), sazenice jsou vystaveny vysušujícímu účinku prudkých větrů.
Před každým asanačním zásahem by si měl měl lesní hospodář představit budoucí vývoj následného porostu. Z hlediska obnovy je někdy účelnější proti kůrovci nezasahovat, protože pod suchým porostem je oproti holině mnohem příznivější mikroklima ve kterém výsadby přežívají. Problémy mohou způsobit také asanací vytvořené holiny v prudkých svazích a sutích, kde dochází ke smytí tenké vrstvičky půdy nejbližším deštěm. Následky takového zásahu mají trvalý charakter.
Dalším rizikem asanace v horských polohách je vítr. V některých případech může i mírné proředění porostu způsobit jeho destabilizaci s následnou kalamitou. Ze všech pohoří známe velmi dobře případy mnohahektarových holin, které neustále postupují jsouc rozšiřovány větrem. V krajním případě stojíme před volbou zda-li proti kůrovci zasáhnout, vytvořit holinu a riskovat její šíření větrem nebo nezasáhnout a riskovat šíření kůrovce. Druhá volba má výhodu snazší obnovy suchého lesa oproti holinám.
Vpraxi se bohužel setkáváme se značnou ztrnulostí lesního personálu při posuzování vhodnosti asanačních zásahů. Mýty opředený kůrovec dokáže některým lesníkům zatemnit zrak do té míry, že považují suchý ("sežraný") les se zabezpečenou obnovou (zmlazením) za větší zlo než hektary obtížně zalesnitelných holin. Za jejich vznik dávají vinu kůrovci, za jejich rozšiřování větru a nikoli sobě. Každý lesník by měl být obeznámen se situací na lokalitě do té míry, aby znal sílu a směr převládajících větrů a podle toho se také rozhodoval. V praxi ovšem mají nakonec vždy rozhodující slovo pracovníci generálního ředitelství s.p. Lesy ČR z dalekého Hradce Králové (s výjimkou NPŠ), kteří nerespektují místní přírodní podmínky a nařizují postupovat podle metodických pokynů. Snaha podřídit přírodní procesy směrnicím je vrcholný projev technokracie a černobílého vidění, které bohužel stále mezi našimi lesníky převládají.
Lesní hospodáři často upozorňují na to, že jsou to právě oni, kdo nesou za svěřený majetek zodpovědnost. Hnutí DUHA a další ekologické organizace jsou toho názoru, že by zodpovědnost opravdu měli nést (a nikoli ji pouze deklarovat) a to i v případě nevhodně zvolených asanačních zásahů s následným dlouhodobým poškozením lesů.
Usilujeme o pád mýtů, kterými je lýkožrout smrkový opředen. Přes nebezpečí, které pro smrkové lesy představuje, zůstává přírodním činitelem. I když je značně nevyzpytatelý, což je dáno spíše našimi nevědomostmi, nevymyká se platnosti přírodních zákonů - naopak je potvrzuje.
S.p. Lesy ČR musí začít respektovat hranice přírodních rezervací a jejich odlišné poslání oproti lesům hospodářským. Vždyť za existenci posledních zbytků pralesů a přírodních lesů vděčíme tomu, že nikoho z předchozích generací lesníků nenapadlo zasahovat tam proti kůrovci.
 

 
 
Použitá literatura:
1)- Kudela M., Atlas lesního hmyzu - škůdci na jehličnanech, SZN 1970
2)- Pfeffer A., Kudela M., Ochrana lesů a dřeva I., SNTL Praha 1954
3)- Křístek J., Škůdci primární a sekundární, Lesnická práce 5/97
4)- Pfeffer A., Horák E., Kudela M., Müller J., Nováková E., Stolina M., Ochrana lesů, SZN Praha 1961
5)- Mrkva R., Je nutno intervenovat proti škůdcům na zvláště chráněných územích?, Lesnická práce 5/97
6)- Hochmut R., Současné světové teorie populační dynamiky hmyzu a jejich význam v ochraně lesů, Lesnictví 7/1962
7)- Wermelinger B., Forster B., Duelli P., Borkenkäfer: Ziele der Forschungsprojekte an der WSL, WSL nedatováno
8)- Kaňák K., Cesty k ekologickému lesnictví, Sedmá generace 1/99
9)- Nierhaus-Wunderwald D., Die natürlichen Gegenspieler der Borkenkäfer, WSL 1996
10)- Červená kniha ohrožených a vzácných druhů rostlin a živočichů ČSSR, díl 1 - ptáci, SZN Praha 1988
11)- Wermelinger B., Forster B., Duelli P., Borkenkäfer forschung an der WSL, WSL 1997
12)- Košťál L., ústní sdělení 1997
13)- Košťál L., Koreš J., dokumentace průběhu kalamity v NPŠ, nepublikováno
14)- Chrétien U., Nichts is klar beim Borkenkäfer, Schweizer Naturschutz 3/93
15) - Buček A., ústní sdělení 1997
16) - Zpráva o stavu lesního hospodářství České republiky k 31.12
1997, Ministerstvo zemědělství ČR 1998
17)- Cipra Z., Míchal I., Škůdci a konzumenti v chráněných lesních ekosystémech, Ochrana přírody 9/98
18)- Mrkva R., Management agresivních druhů kůrovců na zvláště chráněných územích, Lesnická práce 1/98
19)- Kaňák K., Lesnické desatero, Sedmá generace 1/99
20)- Lesnický a myslivecký atlas, Ústřední správa geodesie a kartografie Praha 1955


Kůrovcová kalamita v NP Šumava