Šumava a lýkožrout smrkový

Dopis účastníkům schůze Národního lesnického komitétu 27. října 1999
Jako na mnoha jiných místech jsou smrčiny ve vrcholových oblastech Šumavy většinou uměle vysázené stejnověké monokultury nevhodné genetické skladby, které v hraničním pásmu nebyly dobře obhospodařované a které jsou dnes poškozené imisemi. To vše vytváří příznivé podmínky pro rozvoj lýkožrouta smrkového, který zasadí nemocným stromům poslední ránu z milosti a urychlí tak odumírání celých porostů. Před třemi léty tvrdila Správa NPŠ, že zastaví šíření lýkožrouta pokud bude zmenšena rozloha první, bezzásahové zóny z 22% na 13% rozlohy parku (z toho zaujímají značné plochy bezlesá rašeliniště). Přes protesty některých vědeckých pracovišť i občanských ekologických hnutí byla rozloha 1. zóny skutečně zmenšena. Experti, kteří zmenšení doporučili, se však zřejmě zmýlili, protože letos navrhli proti lýkožroutu razantnější postup: asanační těžbu ve zbývající 1. zóně. Zatím je nejasné, co bude dál, uspořádání několika shromáždění na téma kůrovec v říjnu a listopadu t.r. na náklady ministerstev a dalších sponzorů však naznačuje, že tlak na těžbu dřeva v parku pod praporem boje s lýkožroutem bude pokračovat. Pro někoho je to programovým cílem, mnoho dalších k tomu přispívá a nebo aspoň mlčky přihlíží kvůli okamžitému prospěchu. Dřevo je ziskem pro NPŠ; na kácení mají zájem obyvatelé, kteří si při likvidaci podniku Vojenské lesy nakoupili techniku pro práci v lese; kácení podporují některé obce podle kterých je NPŠ překážkou ekonomického rozvoje (např. lyžařská lanovka na Smrčinu) a pro které je kácení příslibem dalších ústupků; obdobnou motivaci mají Lesy „R, kterým by při zrušení NPŠ území připadlo; zájem na kácení mají pily a exportéři dřeva; zájem mají posléze i politici, jednak kvůli voli…çm této oblasti, jednak možná i jako vděk za příspěvky Lesç „R, které podporují všechny parlamentní strany. Hnijícího dřeva je koneckonců škoda, proč tedy nekácet?
Už v roce 1992 se světové společenství včetně České republiky na konferenci v Rio de Janeiro dohodlo na nutnosti ochrany biodiverzity. Ekologickými studiemi bylo prokázáno, že ochranu biodiverzitu v žádoucím rozsahu, tj. od vnitrodruhové genotypické divergence po společenstva organismů, je možno zaručit jen v dostatečně velkých územích vyčleněných z lidského hospodaření. Nejlepší by byla území nedotčená lidskou činností, ale taková už na zeměkouli nejsou. Proto jsou využívány starší i nově vytýčené národní parky, jejichž první, bezzásahové zóny jsou podle možností rozšiřovány. V tŤchto místech mçńe …lovŤk sledovat nekorigované globální zmŤny a tato místa jsou genofondovým zdrojem organismç pro pÍíští lidská pokolení. Dodržení bezzásahovosti není snadné, protože kořistnické zájmy, zejména těžařských společností, se projevují po celém světě. V rozvojových zemích s vysokou populační hustotou je někdy třeba přesídlit obyvatelstvo (jen v jižní Indii 30.000 lidí!) a bez finančních dodací z mezinárodních zdrojů by nebylo vytýčení bezzásahových zón možné. I v rozvinutých zemích jsou často parky v poměrně hustě osídlených oblastech (viz Bavorský národní park) a jejich obyvatelstvo se dá zneužít k vytváření politických tlaků proti parkům. Je potěšitelné, že se moderní lidská společnost dokáže s těmito problémy vyrovnat a že vlády, podporované vzdělanou částí obyvatelstva, důsledně zastávají zájmy ochrany přírody. Rozhodnutí našeho MŽP o narušení bezzásahovosti v 1. zóně NPŠ je zcela ojedinělé a bylo by snad možné jen v některých zemích bývalého SSSR.
Rozhodnutím MŽP se bezzásahovost v 1. zóně NPŠ odsouvá o desítky let, lze však těžko odhadnout, jak bude toto území vypadat už za pár let. Zásahy proti lýkožroutu nemusí splnit svůj cíl. Varováním je případ Krkonoš, kde byly v r. 1980 proti obaleči modřínovému použity insekticidy za více než 18 mil. Kčs a kde skoro 47 tis. ha ošetřených smrčin povětšině stejně uhynulo spolu s obalečem (a mnoha dalšími druhy hmyzu), zatímco neošetřené lesy na polské straně se dosud zelenají. Umělá obnova lesa (jakéhokoliv, natož “přírodního”) je asi obtížná, protože se v severních pohraničních horách nedaří ani po dvacetiletém úsilí. Kde je záruka, že se to podaří na Šumavě? Těžba způsobí erozi a ochudí ekosystém, největší škody však způsobí kácení zdravých stromů, které odolaly imisím i lýkožroutu. Podle Správy NPŠ jich je asi 10%. I kdyby jich bylo jen 1%, je to nenahraditelný genofond, který by mohl dát základ skutečně přírodnímu lesu. Tato možnost je těžbou likvidována.
Ke změně přístupu k ochraně přírody nás donutí vstup do Evropského společenství, pro Šumavu uń ale mçže být pozdě. To by si měla uvědomit především odborná veřejnost, která nese velkou míru spoluodpovědnosti. V západních státech by narušení první zóny nějakého parku vedlo pod tlakem veřejnosti k resignaci ministra a odvolání Správy parku, protože nedovedla poslání parku obhájit. Naše společnost je bohužel poznamenaná komunistickou morálkou a doplácí na mnohaletou isolaci od pokrokového světa. Na rozhodujících místech stále sedí lidé vychovaní ve víře, že člověk naprosto ovládá přírodu a že od ní nemůže čekat milosti, ale musí si je vzít. Dnes je sice výchova odborníků v oblasti ochrany přírody v programu mnohých škol, většina učitelů, stejně jako ministerských poradců, však v životě ani neviděla některý z předních světových časopisů o “nature conservation”, natož aby ho četla. Počet českých autorů v těchto časopisech, tedy lidí srovnatelných se světovou odbornou komunitou, se dá spočítat na prstech jedné ruky. Není náhodou, že všichni patří k odpůrcům zmenšování a zásahům v 1. zóně NPŠ. Většina našich “expertů” je svými znalostmi ochrany přírody hluboko pod mezinárodní úrovní (tím vůbec nepopírám jejich odbornost v jiných oblastech, např. v lesním hospodářství, a jako takových odborníků si mnoha z nich velmi vážím). Někteří “experti” navíc velmi pružní ve svých názorech a za vidinu finanční dotace jsou schopni téměř čehokoliv, jak ukazují případy psychotronické léčby lesa.
Nemohu se zbavit dojmu, a byl bych moc rád, kdybych se mýlil, že dnešní schůze NLK, seminář v Kostelci nad Černými lesy i konference ve Vimperku jsou divadlem režírovaným mimo vědeckou komunitu. Kdyby někdo chtěl opravdu přispět k řešení problému, dával by peníze na solidní výzkum (to je zakončený publikacemi v mezinárodních časopisech a vystavených kritice mezinárodní odborné obce) a nikoliv na schůze a pohoštění. Sám se proto takovým akcím budu vyhýbat. Účastníkům schůze NLK přeji kritického ducha a pokud je to možné i pohled do vlastního svědomí.
 
František Sehnal