V této záležitosti vidím dva důležité aspekty: právní a biologický. K prvnímu z nich mám ten názor, že zákony by měly být uplatňovány s minimem výjimek. Jen tak se vypěstuje vysoké právní vědomí a úcta k existujícímu právnímu řádu.
Biologický aspekt je ovlivněn zejména rozhodnutím, jaká je funkce národního parku a zejména jeho 1. zóny. Současný stav populace kůrovce a stav smrkových lesů umožňuje v podstatě pouze dvě krajní řešení: naprostou asanaci porostů vedoucí k rozsáhlým holosečím či ponechání první zóny svému osudu, s minimem zásahů člověka. Je-li v žádosti o kácení v 1. zóně uvedeno, že kůrovec ohrožuje plnění funkcí lesa, bylo by dobré vědět kterých. Dále by bylo dobré vědět, zda holoseče tyto funkce plní lépe. Vzhledem k tomu, že i mezi existujícími jedinci smrku jsou geneticky dané rozdíly v jejich citlivosti vůči kůrovci, bezzásahový režim umožní působení selekčních tlaků, povede k většímu věkovému rozvrstvení a tím i k vytvoření podstatně odolnějších porostů. Předpoklady pro to jsou: v první zóně jsou zachovány zbytky původních porostů, přirozené zmlazení je na území Šumavy velmi bohaté. Při tomto typu hospodaření zůstanou zachovány i další funkce lesa, především zachování jeho druhového bohatství. I kdyby došlo k odumření většiny stromů, část jich přežije a i mrtvý les plní řadu funkcí lesa, které paseka nemá.
Plošná asanace kůrovcem zasažených porostů uvedené výhody likviduje. Výsadbami dochází k vytvoření stejnověkých porostů špatného genetického složení. Podle mého názoru se tak připravuje nová kůrovcová kalamita za sto let, stejně jako ji připravili naši předchůdci nám.