----------[INFORMAČNÍ LISTY HNUTÍ DUHA]----------

Kůrovcové kalamity:
příčiny a racionální způsob obrany

Lýkožrout smrkový (Ips typographus) a jemu příbuzné druhy, zejména lýkožrout menší (Ips amitinus) a lýkožrout lesklý (Pityogenes chalcographus), souhrnně nazývané "kůrovci", působí značné škody ve smrkových lesích. Lesnická věda je dokonce řadí mezi nejnebezpečnější škůdce vůbec. Vinen však není kůrovec, nýbrž člověk, který narušil přírodní rovnováhu v lesích.

Vývoj kůrovce a mechanismus poškozování stromů

Lýkožrout smrkový je malý (4,5-5,5 mm), hnědočerně lesklý brouk, který žije ve všech smrkových lesích. Zavrtává se pod kůru smrků a, jak jméno napovídá, on i jeho larvy se živí lýkem. Narušuje tedy životně důležitá vodivá pletiva stromu a ten usychá.

Dospělí kůrovci přezimují pod kůrou stromů, ve kterých se vyvinuli, popřípadě v hrabance nebo suchých stromech (souších). Vylétávají na jaře, když teplota vzduchu dosáhne asi 17⁰ C. Samec pátrá po vhodných smrkových stromech, do kterých se zavrtává a vyhlodává v lýku tzv. snubní komůrku. Tam jej vyhledají samičky, které oplodní. Samice (nejčastěji dvě) poté prokousávají v lýku tzv. matečné chodby, rovnoběžné s vlákny lýka, ve kterých kladou na obě strany vajíčka. Jedna samička naklade v průměru 60 vajíček.

Z vajíček se po 5-14 dnech vylíhnou larvy, které hlodají chodby kolmo na matečnou chodbu. Škodí tedy nejvíce ze všech vývojových stádií kůrovce, neboť přeruší značný počet životně důležitých lýkových vláken stromu. Když larva dospěje, rozšíří chodbu v komůrku, kde se zakuklí. Stádium kukly trvá za příznivého počasí okolo 14 dnů, při přezimování i několik měsíců. Po dalších nejméně třech týdnech vylíhlí brouci pohlavně dospějí. Mezitím se živí lýkem nejčastěji v okolí komůrky.

Za velmi příznivých podmínek tedy vývoj kůrovce trvá 7 týdnů, při horším počasí se prodlužuje [1]. Během jednoho roku se tak mohou vyvinout jedna až dvě, výjimečně i tři generace - v horách obvykle jen jedna. Ovšem představa, že každý vylíhnutý brouk napadne další strom a nepřetržitě se přitom geometrickou řadou množí, je mylná. Rozmnožování lýkožroutů má celou řadu omezení.

Soužití smrku a kůrovce

Lýkožrout smrkový je přirozenou součástí smrkových lesů. Smrk ostatně hostí stovky druhů hmyzu - fosilní nálezy dokládají, že některé z nich již statisíce let [2]. Každý druh, tedy i kůrovec, hraje v ekoysytému svoji nezastupitelnou roli. Skutečnost, že smrk i kůrovec vedle sebe přežívají po dlouhá období, svědčí o tom, že jeden druhého potřebují a že se mezi nimi a dalšími součástmi ekosystému vytvořila spleť regulujících vazeb.

Ze všech smyslů je pro kůrovce nejdůležitější čich. Lýkožrouti dokáží nalézt kilometry vzdálené jedince opačného pohlaví, kteří vylučují pohlavní feromony - speciální látky, sloužící k přilákání partnera. Stejně tak dovedou čichem najít svůj druh stromu - v našem případě smrk - a vybrat jedince vhodného k napadení [3]. V tom tkví jejich, pro les velmi prospěšný úkol: vybírají přednostně smrky staré, nemocné, poškozené nebo jinak oslabené. V podstatě plní v lese poslání jakési "zdravotní policie". Orientují se přitom podle specifických chemických látek, které stromy uvolňují do ovzduší a jejichž složení se mění v závislosti na jejich zdravotním stavu [4].

Napadený smrk má několik možností obrany. Když kůrovec vnikne pod kůru, poškodí pryskyřičné kanálky. Z nich se na něj vyřine míza, která brouka přilepí a zabije. Pryskyřice sama o sobě je pro kůrovce toxická, smrk však do postižených míst vylučuje i další jedovaté látky, zejména terpeny a fenoly. Kůrovec naopak zavléká do ran výtrusy některých hub, které dokáží produkci toxických látek potlačit [5].

Schopnost smrku produkovat pryskyřici a další obranné látky závisí na jeho zdravotnímu stavu. Zdravý smrk se relativně lehko ubrání i velkému náletu kůrovců, oslabený snadno podlehne. Avšak ani obranné schopnosti zdravého stromu nejsou nepřekonatelné. Při velkých kalamitách, kdy je hustota lýkožroutů extrémně vysoká, dokáží kůrovci udolat i velmi silné a vitální stromy. Smrky sice tisíce brouků zasmolí, ale nakonec vyčerpány přece jen podlehnou.

Kůrovcové kalamity

Při určité souhře okolností (vhodné počasí, dostatek starých stromů atd.) dochází k přemnožení kůrovců. Tzv. gradace může mít nejrůznější průběh co do délky trvání a počtu napadených stromů (obr. 1) Ze sibiřské tajgy nebo kanadských jehličnatých pralesů, kde se obnova lesa uskutečňuje tzv. velkým sukcesním cyklem, jsou známy rozsáhlé přirozené kůrovcové kalamity. V našich přirozených smrkových lesích se větší kalamity vyskytovaly jen zřídka, většinou se rozsah kůrovcového napadení omezoval na maximálně několik desítek stromů (obnova tzv. malým sukcesním cyklem) [6].

Přesto nyní dochází k rozsáhlým kalamitám i u nás. Změněné podmínky oslabených smrkových monokultur a lesy poškozené imisemi i dalšími umělými faktory skýtají kůrovci doslova prostřený stůl v podobě skomírajících, nestabilních porostů. Zde může přemnožení kůrovce nabýt značných rozměrů. Spouštěcím mechanismem kalamit bývá obvykle zvýšení nabídky atraktivní potravy, způsobené větrnými polomy nebo déletrvajícím suchem. Ve smíšených lesích pak pochopitelně není přemnožení kůrovce velkým problémem. Vedle uschlých smrků zde rostou i další druhy stromů, které lýkožrout nenapadá.

Průběh gradace ovlivňuje celá řada faktorů. Každá kalamita však má svůj konec - kůrovec se nemnoží donekonečna. To ale neznamená, že po jedné ukončené kalamitě nemůže přijít ihned další, pokud vhodné podmínky (sucho a nabídka potravy - oslabených smrků) přetrvávají.

Faktory ovlivňující početnost kůrovce

Na velikost populace kůrovce působí přímo i nepřímo celá řada faktorů, které spolu navíc často vzájemně souvisí (obr. 2). Představa mnohých lesních inženýrů, že na velikost populace kůrovce mají vliv pouze asanační zásahy motorových pil, je ovšem mylná.

Potrava

Dostatek vhodné potravy je jedním z faktorů, které ovlivňují přemnožení kůrovce. Proto také ve smíšených lesích ke kalamitám vůbec nedochází. Vhodnou potravu představují především stromy poškozené (polomy, vývraty), staré či oslabené - zkrátka neživotaschopné. Bohatství jich skýtají nestabilní monokultury smrku - tedy většina českých lesů. Při masivním přemnožení však kůrovec likviduje téměř všechny smrky v dosahu.

Nedostatek potravy je jedním z faktorů, jež způsobují zhroucení populace, ke kterému dochází na konci gradace [7]. Na vrcholu přemnožení dochází k nahromadění značného počtu kůrovců na určité ploše, kde dokáží sežrat doslova vše - i malé smrčky. Většina brouků začne trpět hladem, který vede k oslabení. Spolu s vnitroduhovým stresem (z přílišné koncentrace jedinců stejného druhu na malé ploše) a bakteriálními infekcemi potom způsobí zlom a konec přemnožení.

Počasí

Počasí sehrává v regulaci lýkožrouta možná nejvýznamnější roli. Za tepla a sucha se vývoj kůrovce urychluje a zvyšuje se tak počet jeho generací během jediného roku (obr. 3).

Ještě významnější je ovšem vliv počasí na potravu. Smrk s mělkým kořenovým systémem je vůči suchu velmi citlivý. Každé suché období proto stromy oslabí - a nahraje tak lýkožroutům. Někteří autoři přikládájí suchu klíčový význam pro vyvolání kůrovcových kalamit, dokonce i v případě Krušných hor větší než imise [8]. Dokádají to i pozorování v terénu. V zóně národního parku Šumava, kde lesníci proti kůrovcům nezasahovali, se mezi rozsáhlými plochami uschlých porostů zachovaly skupiny zelených smrků, které vydržely nápor přemnožených lýkožroutů. Velmi často se přeživší stromy vyskytují v místech s dostatkem vláhy v blízkosti pramenišť a potůčků.

Počasí se v regulaci početnosti kůrovce uplatňuje i nepřímo. Za vlhkých zim a podzimů se pod kůrou rychle šíří houby a plísně, které brouky, larvy i kukly efektivně likvidují [9].

Onemocnění

Z onemocnění mají největší význam pro regulaci kůrovce bakterie a houby. Bakteriální infekce se uplatňují zejména při vrcholu gradace, kdy dochází k oslabení brouků nedostatkem potravy a vnitrodruhovým stresem. Při vysokých hustotách brouka se navíc infekce snadno šíří, spolupodílí se na zlomu a poklesu početnosti kůrovce do běžného stavu. Houby a plísně zase mohou za příznivých podmínek zlikvidovat téměř 100% populace kůrovce [10].

Parazité

Na dospělých kůrovcích, jejich vajíčkách i larvách parazituje řada druhů roztočů, kteří své hostitele postupně vysávají. Rozmnožení některých druhů roztočů může snížit velikost populace lýkožrouta, ovšem pouze na omezeném území [11].

Nedoceněna zůstává úloha cizopasných druhů hmyzu (vosiček, lumčíků ad.), které kladou vajíčka do dospělců, vajíček i larev kůrovců. Jejich velkou předností je, že se při přemnožení rozmnožují mnohonásobně rychleji než kůrovec a mohou účinně zasáhnout. Některé druhy způsobují až 80% (za určitých okolností i téměř 100%) mortalitu [12].

Predátoři (dravci)

Hmyzožraví ptáci přispívají k omezení populace kůrovce. Nejsou ovšem schopni zastavit jeho přemnožení, protože se rozmnožují příliš pomalu a nemohou proto reagovat na rychleji se množící brouky. Největší význam mají datlové, strakapoudi, brhlíci, šoupálkové, sýkory aj [13]. Početnost těchto ptáků v lesích je omezena m.j. hnízdními příležitostmi. Zejména ptáci hnízdící v dutinách trpí nedostatkem doupných stromů v kulturních lesích, kde jsou všechny stromy zkrátka odtěženy dříve, než dosáhnou nezbytného věku.

Významným faktorem redukujícím početnost kůrovců může být dravý hmyz. Jedním z nejprospěšnějších druhů je brouk pestrokrovečník mravenčí. Požírá dospělé kůrovce a jeho larva se živí navíc i larvami a kuklami lýkožroutů ve stromech [14]. Pestrokrovečník může způsobit až 20% úmrtnost kůrovců. Velmi užiteční bývají také střevlíci a svižníci, kteří dokáží denně zkonzumovat až trojnásobek své vlastní hmotnosti [15]. Dále se při omezování počtů kůrovců uplatňují mravenci, drabčíci, dlouhošíjky, kořenožrouti, mršníci aj. [16]

Asanace

Člověk si při likvidaci kůrovce pomáhá několika metodami. Nejspolehlivější z nich je tzv. asanace - pokácení napadených stromů a oloupání kůry (jsou-li brouci už vylíhlí, je nutné ji rovněž spálit nebo postříkat toxickými látkami), popřípadě jejich odvezení z lesa. Úspěšnost asanace závisí zejména na rozloze kůrovcem napadených ploch a také na důslednosti, se kterou se provádí.

Nejefektivnější bývají zásahy v časném stádiu přemnožení, kdy je napadeno pouze několik sousedních stromů (tzv. kůrovcová oka). Tehdy lze pokácením a odkorněním či odvezením těchto stromů účinně zabránit dalšímu rozvoji kůrovce. Ve většině případů to neznamená výraznější narušení ekosystému - s výjimkou původních pralesů v rezervacích, kdy i drobný zásah přeruší přirozený vývoj porostu, který právě byl předmětem ochrany. V nepůvodních smrkových monokulturách může naopak mít pozitivní výsledek, neboť napomůže věkové diferenciaci porostu.

Rizika asanace

Jsou-li kůrovcem napadeny větší plochy smrkových lesů, přináší asanace i značná negativa, zejména vznik holin. Záleží potom na poloze, ve které asanace provádí, neboť se stoupající nadmořskou výškou bývá obtížnější vykácené plochy opět zalesnit.

Další riziko představuje vznik tzv. porostních stěn. Náhle osluněné stromy na okraji vytvořené holiny jsou vystaveny prudké změně mikroklimatu a dochází k teplotnímu šoku, který tyto stromy dále oslabuje. Umožňuje tak další napadení a rozmnožení zbytku kůrovců. Porostní stěny se rovněž snadno lámou větrem a holiny se mohou rozšiřovat. V některých případech tak negativa převáží prospěch z asanačního zásahu.

Konečně při velmi rozsáhlých kalamitách může být asanace nejen škodlivá, ale rovněž málo účinná. Je-li napadená plocha příliš veliká, není v možnostech lesníků ohlídat a včas asanovat všechny napadené stromy [17]. Část napadených stromů proto odtěží až po vylétnutí kůrovce, některé pokácené stromy či jejich části zůstávají zapomenuté na vzniklých holinách, dřevaři se nevrací do porostů, ve kterých nedávno byli a kůrovec vylétá z dalších stromů, vylétává rovněž z pozdě pokácených stromů na skládkách kmenů.

Lesníkům se tak i přes veškeré úsilí nedaří v rozumném čase kalamitu likvidovat. Zmenšováním, které brání extrémnímu přemnožení, naprostému nedostatku potravy i stresu, populaci paradoxně "ozdravují" a prodlužují dobu přemnožení. Dochází tedy k větším škodám, než kdyby gradace přirozeně kulminovala a odezněla [18]. To je i případ současné kalamity v národním parku Šumava [19].

Jiná nevýhoda asanace spočívá v tom, že likviduje přirozené nepřátele kůrovce. Mnozí z nich by se totiž šířili právě z napadených stromů, které jsou objektem asanace, ovšem s určitým zpožděním za kůrovcem. Velmi důležité je tedy netěžit stromy, které kůrovec již opustil (tzv. sterilní souše) [20].

Jiné metody

Mezi další metody prevence a boje s kůrovcem patří:

• Pokládání tzv. lapáků, tedy kácení vybraných stromů, které jsou po pokácení pro kůrovce atraktivní (stejně jako všechny odumírající a poškozené stromy). Položené lapáky kůrovci upřednostňují před ostatními. Lesníci je pravidelně kontrolují a po napadení včas odvážejí nebo asanují odkorněním. Lapáky se ale mohou stát "trojským koněm" kůrovce: pokud nejsou asanovány včas, výrazně napomohou množení a šíření brouka. Tato chyba - zapomínání lapáků v lese - je v praxi častým jevem.

• Feromonové lapače jsou pasti s "návnadou" syntetického feromonu, který vábí jedince opačného pohlaví.

• Vábení kůrovce na otrávené trojnožky - feromon je nastražen na trojnožce z kmenů napuštěných jedem.

Vliv lesního hospodaření na kůrovce

Početnost kůrovce ovšem ovlivňuje rovněž způsob hospodaření v lesích.

Přirozeně roste smrk převážně na horách: na úbočí spolu s jedlí a bukem, v nejvyšších polohách se nacházejí čisté horské smrčiny s příměsí jeřábu, popřípadě javoru klenu. V nižších polohách bývá spíše výjimkou. Drsným horským podmínkám je smrk dobře přizpůsoben.

V uplynulých dvou stoletích však byl smrk z komerčních důvodů upřednostňován před ostatními dřevinami a vysazován do nižších a středních poloh, kterým není přizpůsobený. Růst mimo optimumální prostředí vede k oslabení. Podobný efekt má i pěstování smrku nepůvodního genofondu - byť třeba na horách (například smrky z Krušných hor na Šumavě).

Další zásadní chybou bylo vytváření monokultur - prakticky plantáží stejně starých smrků. To přineslo značné omezení druhové rozmanitosti ve všech složkách - úbytek ostatních dřevin, bylin, hmyzu, ptáků, savců i mikroorganismů a tím výrazné snížení stability lesních porostů, kde chybí někteří predátoři i parazité a jsou zpřetrhány regulační vazby. Pěstování smrkových monokultur a jejich holosečné obhospodařování způsobilo rovněž vyplavení živin a degradaci lesních půd.

Při spolupůsobení dalších stresových faktorů - například sucha a imisí - chřadnoucí, nestabilní a neživotaschopné smrkové lesy odumírají. Kůrovci tato situace nadmíru vyhovuje.

Obavy o budoucnost našich lesů jsou z tohoto hlediska oprávněné. Naplní-li se předpovědi klimatologů o globálním oteplování, lze očekávat hromadné hynutí smrkových porostů. I při uplatnění razantních asanačních opatření pak jen těžko udržíme lýkožrouta na uzdě. Přesto smrk nadále zůstává nejpoužívanější dřevinou při výsadbách nových porostů [21].

Naopak zachovalé zbytky přirozených smrčin, dnes většinou chráněné v přírodních rezervacích, jsou velmi odolné. Není znám případ, kdy by přemnožení kůrovce vycházelo z těchto původních porostů. Dojde-li k jejich poškození, potom pouze sekundárně - když se sem dostane větší množství kůrovců z okolí. Mnohým lesníkům však činí obtíže odlišit přirozené působení kůrovce v pralesovitém porostu od kalamity. Například napadení až 15% stromů v přirozeném lese je ještě zcela normální, nejedná se o kalamitu.

Kde zasahovat a kde nikoli

Hnutí DUHA podporuje metodu diferencovaného přístupu ke kůrovci. Při volbě způsobu zásahu je třeba brát v úvahu všechny výše zmiňované ekologické souvislosti. Rozhodující roli hrají tři kritéria:

• poslání lesa (hospodářský les, přírodní rezervace)

• míra původnosti porostu

• přírodní podmínky napadené lokality

V hospodářských lesích a v odůvodněných případech i v nepřirozených porostech přírodních rezervací (ne všechny plochy v českých rezervacích tvoří prales či přirozený les) musí být stav kůrovce pečlivě sledován (feromonové lapače, lapáky) a počínající ohniska v zárodku likvidována asanací.

Tento přístup vychází z předpokladu, že na rozdíl od přirozených porostů, v nepůvodních smrkových monokulturách může kalamita dosáhnout značných rozměrů. Čím více se les odchyluje od přirozeného stavu, tím větší je riziko přemnožení kůrovcem [22]. Podle stavu porostu, převládajícího počasí v předchozích měsících, míry napadení kůrovcem a dalších podmínek stanoviště se musí případ od případu zodpovědně rozhodovat, jakým způsobem a zda vůbec zasáhnout [23]. Samozřejmostí by měla být maximální šetrnost a v rezervacích ponechání odkorněného dřeva na místě.

Právě kvůli ponechávání stromů v rezervacích dochází ke konfliktům mezi úřady odpovědnými za ochranu přírody a společnostmi, které v lese hospodaří (nejčastěji Lesy ČR). Odvoz kmenů ochuzuje ekosystém o důležité živiny, které nenávratně mizí z přirozeného koloběhu látek v něm. Především na chudých horských půdách představují takové ztráty vážný problém. Zároveň se zmenšuje druhové bohaství lesů: mizí řada druhů které jsou vázány na rozkládající se kmeny - například mnohé houby, hmyz, nižší rostliny a mikroorganismy. Ponechání odpadu z těžby - klestí a špiček stromů - tento problém neřeší, neboť mnohé z těchto druhů závisí na silnějším dřevu.

V prostředí horských smrkových lesů navíc odvoz kmenů brání přirozené obnově lesa. Mladičké semenáčky smrku se v horách uchycují především na tlejících kmenech. Ve zbytcích přirozených lesů, chráněných přírodními rezervacemi, má být pokud možno dodržen přirozený vývoj lesa se všemi stádii - růstu, zralosti i rozpadu, který nebude přerušován těžbou. Ve výjimečných případech skutečně nezbytných zásahů proti kůrovci je minimálním požadavkem ponechání odkorněných kmenů na místě. Lesní společnosti si musí uvědomit, že účelem rezervací není komerční těžba dřeva.

V dostatečně velikých, víceméně přirozených porostech přírodních rezervací je třeba zachovat bezzásahový režim i při větším výskytu kůrovce. Posláním rezervácí a prvních zón národních parků je zachování přírodních procesů a evoluce lesa, ke které v horských smrčinách kůrovec neodmyslitelně patří.

Přírodní podmínky napadené lokality mohou omezit uplatnění asanace při likvidaci kůrovce i v lesích hospodářských, zejména však v lesích ochranných.

Největší problém zde představují asanační zásahy v nejvyšších horských polohách (přirozené smrčiny tzv. 8. lesního vegetačního stupně). Holina znamená v těchto podmínkách likvidaci celého ekosystému. Obnova půdy zde trvá 1500 - 1700 let [24].

Vytvoření holiny na klimaticky extrémních stanovištích představuje i značné riziko pro obnovu lesa. Rozlehlé pláně je obtížné a velmi nákladné opět zalesnit. Dochází tu k velkému kolísání teplot [25], sazenice vysušuje prudký vítr. S ohledem na budoucí obnovu lesa je v takových podmínkách účelnější proti kůrovci nezasahovat. Pod uschlým porostem mrtvých stromů bývá daleko příznivější mikroklima, kde výsadby přežívají.

Problémy mohou způsobit také asanací vytvořené holiny na prudkých svazích a sutích, kde první déšť odplaví tenkou vrstvičku půdy. Následky takového zásahu mají trvalý charakter.

Dalším riziko asanace v horských polohách představuje vítr. V některých případech může i mírné prořídnutí porostu způsobit jeho destabilizaci, vedoucí ke kalamitě. Ze všech pohoří známe případy mnohahektarových holin, které neustále postupují, neboť je rozšiřuje vítr. V krajním případě stojí lesníci před volbou, zda proti kůrovci zasáhnout, vytvořit holinu a riskovat její šíření větrem, nebo nezasáhnout a riskovat šíření kůrovce. Druhá možnost má oproti holinám výhodu snazší obnovy suchého lesa.

V praxi se bohužel setkáváme se značnou strnulostí lesního personálu při posuzování vhodnosti asanačních zásahů. Mýty opředený kůrovec dokáže některým lesníkům zatemnit zrak natolik,, že považují suchý ("sežraný") les se zabezpečenou obnovou (zmlazením) za větší zlo, než hektary nezalesnitelných holin. Za jejich vznik dávají vinu pouze lýkožroutům, za další rozšiřování jedině větru. Každý lesník by měl být obeznámen se situací na lokalitě do té míry, aby znal sílu a směr převládajících větrů a podle toho se také rozhodoval.

V praxi Lesů ČR je ale časté direktivní rozhodování úředníků generálního ředitelství společnosti z Hradce Králové, kteří místní přírodní podmínky nerespektují a nařizují postupovat podle jednotných metodikých pokynů.

Použitá literatura:

[1] Pfeffer A., Kudela M., Ochrana lesů a dřeva I., SNTL Praha 1954

[2] Křístek J., Škůdci primární a sekundární, Lesnická práce 5/97

[3] Tamtéž

[4] Tamtéž

[5] Tamtéž

[6] Mrkva R., Management agresivních druhů kůrovců na zvláště chráněných územích, Lesnická práce 1/98

[7] Hochmut R., Současné světové teorie populační dynamiky hmyzu a jejich význam v ochraně lesů, Lesnictví 7/1962

[8] Kaňák K., Cesty k ekologickému lesnictví, Sedmá generace 1/99

[9] Pfeiffer A., Kudela, M., cit. 1

[10] Nierhaus-Wunderwald D., Die natürlichen Gegenspieler der Borkenkäfer, WSL 1996

[11] Tamtéž

[12] Tamtéž

[13] Pfeiffer A., Kudela, M., cit. 1

[14] Pfeiffer A., Kudela, M., cit. 1; Nierhaus-Wunderwald D., cit. 10; Wermelinger B., Forster B., Duelli P., Borkenkäfer forschung an der WSL, WSL 1997;

[15] Nierhaus-Wunderwald D., cit. 10

[16] Pfeiffer A., Kudela, M., cit. 1; Nierhaus-Wunderwald D., cit. 10

[17] Wermelinger B., Forster B., Duelli P., cit. 14

[18] Košťál, L., ústní sdělení, 1997

[19] Košťál. L., Koreš, J., dokumentace průběhu kalamity v NPŠ, nepublikováno

[20] Chrétien U., Nichts is klar beim Borkenkäfer, Schweizer Naturschutz 3/93

[21] Zpráva o stavu lesního hospodářství České republiky k 31.12.1997, Ministerstvo zemědělství ČR, Praha 1998

[22] Cipra Z., Míchal I., Škůdci a konzumenti v chráněných lesních ekosystémech, Ochrana přírody 9/98

[23] Mrkva R., Management agresivních druhů kůrovců na zvláště chráněných územích, Lesnická práce 1/98

[24] Kaňák K., Lesnické desatero, Sedmá generace 1/99

[25] Lesnický a myslivecký atlas, Ústřední správa geodézie a kartografie, Praha 1995

Jaromír Bláha, červen 2001. Vydalo Hnutí DUHA.