Všechny tyto otázky se věnují vlivu holin a holosečného způsobu obnov na strukturu a fungo-vání lesního ekosystému. Otázky spolu úzce souvisí a bylo by nejlépe pojednat je souborně. Pro větší přehlednost se ale pokusím na ně odpovědět jednotlivě i když se mi nepodaří vyhnout to-mu, aby se určitá konstatování opakovala a jedna odpověď neodkazovala na druhou. Své názory a tvrzení nepodávám formou vědeckého pojednání a nepřipojuji obsáhlé reference. Není to ve vymezeném prostoru možné a snad ani účelné. Prací, které se zabývají vlivem holosečné obnovy na lesní ekosystém, by se našla doma i v zahraničí nepřeberná řada. Často přitom nepřinášejí žád-né převratné poznatky, jen řečí čísel a strohých faktů dokládají to, co každý vnímavý lesník či pří-rodovědec vidí či alespoň tuší. Že holosečná obnova potlačuje přirozené projevy lesa, věděli již staří lesníci, kteří začínali v 18. a 19. století s velkoplošnou kulturou. O tom, že holoseče nejsou z hlediska přírody zcela v pořádku, si mohli učinit obrázek, když jedle, ještě počátkem 18. století nejhojnější naše dřevina, během 150 let z lesů přispěním "vědeckého" způsobu hospodaření z lesů téměř, často i zcela zmizela. Mnoho přesvědčivých výzkumů bylo provedeno a vyhodno-ceno již v 1. polovině 19. století, zatímco následující období bylo ve znamení zapomínání a zpo-chybňování těchto poznatků a skutečností, u nás často s ideologickým podtextem. Dnes lesnická věda i praxe s jistým údivem odhalují přírodní podstatu lesního ekosystému a objevují to, co již bylo dávno známo a objeveno. Toto prohlédnutí z instrumentálního a technokratického pojetí lesa je ale zatím v počátcích a běžná praxe nás přesvědčuje, že se až tolik nezměnilo. I proto jsou kladeny takovéto otázky, které by se při normálním stavu lesnického povědomí měly vyskytnout snad jen ve středoškolských učebnicích.
A) Dopad holiny na biologickou rozmanitost ekosystému
Jednorázovým a úplným smýceným stromového porostu dochází k zásadní změně stanovištních podmínek. Radikálním způsobem se mění světelný režim a mikroklima rozsah této změny je dán povahou smýceného porostu a velikostí holé seče. Velmi stručně a v hlavních bodech lze změny stanovištních charakteristik popsat následovně. Světelný režim. V zapojeném porostu dřevin (stromů) dochází k výraznému útlumu přicházejícího světla. Do olistěného, resp. jehličnatého porostu dopadá i méně než S % světelného záření než na okolní otevřenou plochu (tedy i holinu). Odlišná je i kvalita dopadajícího záření převládá difúz-ní záření s odlišným zastoupením vlnových délek než na volném prostranství. Výrazně se odlišuje světelný režim listnatých a jehličnatých porostů, rozdíly jsou i mezi zastoupenými (převažujícími) dřevinami, závisí rovněž na stupni korunového zápoje a výšce (stáří porostu. Světelný režim opadaných (u nás hlavně listnatých) lesů má výrazně sezónní charakter, u jehličnatých lesů je celoročně vyrovnaný. Na světelný režim lesního porostu je přizpůsobena a je na něm závislá široká garnitura rostlinných a dílem i živočišných druhů. Odlišnosti světelných režimů v jednotlivých porostních typech jsou významnou příčinou rozrůzněnosti biocenóz např. bylinné patro lužní-ho lesa nemůže existovat pod celoročním zástinem smrků. Většina hodnotnější lesní květeny existenčně závisí na více méně nepřetržitém zastínění a po úplném odclonění rychle a často ne-návratně mizí. Decimovány jsou ale nejen druhy bylinného podrostu, ale i samotné dřeviny. Dře-viny vyžadující stín zejména buk a jedle, ale v menší míře i většina našich dalších, dnes jíž rela-tivně vzácných druhů špatně snáší plné oslunění na holinách, chřadnou a jsou postupně vytla-čeny dřevinami světlomilnými. Stínomilné dřeviny se na holinách většinou nedaří obnovit ani uměle, takže tyto ekologicky významné stromy z našich lesů postupně ustoupily. Dvě století hromadné holosečné praxe u nás měly z biologického hlediska katastrofální dopad přímo (pěs-tebně) i nepřímo (zhoršením existenčních podmínek pro většinu domácích dřevin) vedly k pronikavé změně druhového složení lesů. Jednotvárnější, ale hlavně ekologicky odlišné porosty jehličnanů znemožnily existenci podstatné části původní bioty od dřevin, přes bylinné druhy až po nepřehlednou fauna bezobratlých. Tato biota by na řadě lokalit mohla, alespoň zčásti, regenerovat. Procesu regenerace ale brání zcela zásadním způsobem pokračující holosečná praxe, velmi často i nepřirozená druhová skladba lesa. Teplotní režim. Patří k základním poznatkům bioklimatologie, že porostní mikroklima je teplotně mnohem vyrovnanější než mikroklima volných prostranství. Lesní porost působí velmi tlumivě na teplotní extrémy, a to v obou směrech. V teplém půlroce tak může činit denní amplituda tep-lot na volném prostranství kolem 30 °C, zatímco v zapojeném lesním porostu nedosahuje 10 °C (za silných radiačních situací mohou být tyto rozdíly ještě větší. To má závažné dopady na slože-ní biocenóz, neboť biota je vůči tepelnému režimu dosti specializovaná. Rada druhů lesního podrostu nesnáší velké teplotní výkyvy (zejména pozdní mrazy) a v holinovém prostředí nepřežívá. Totéž platí i o dřevinách oceánického klimatu (buk, lípa velkolistá, zčásti jedle, javor klen), které na holinách mohou strádat přízemními mrazíky, zatímco pod clonou mateřského porostu se vy-víjejí bez známek poškození. Vlhkostní a srážkový režim. Vláhový režim holiny a lesního porostu (v závislosti na druhovém slo-ženy se významně liší. Závisí pochopitelně na srážkových poměrech území a na povaze ekotopu (půdní typ a druh, reliéf), lze však shrnout, že na holinách je vláhový režim rozkousanější než uvnitř lesního porostu. Půdy na holinách jsou zpravidla více ohroženy suchem a často bývají více vystaveny zamokření; tyto nerovnoměrnosti velké části bioty nevyhovují a vedou často k ústupu druhů vyžadujících svěže vlhké, nevysychající půdy. Živinový režim. Holiny jsou charakterizovány zrychlenou mineralizací organické hmoty, což bývá často spojeno se ztrátou živin, v určitých případech může být tento proces ale příznivý (minerali-zace surového, nevyužitelného humusu). V přírodě blízkých lesích je ale tento proces téměř vždy nepříznivý, neboť vede ke změně trofických poměrů, jež se promítají do složení bioty. Shrnutí. Při holosečné obnově dochází k více či méně výrazné změně ve složení biocenózy. Příčinou je změna stanovištních podmínek (ekotopu). Mizí stromové dřeviny jako edifikátory, radikálně se mění světelný, teplotní, vláhový i živinový režim. Každý druh organismu vykazuje jistou míru ekologické specializace. Je tudíž logické, že jiným ekologickým podmínkám odpovídá jiné složení biocenózy. Ekologicky přizpůsobivé druhy lesního prostředí jsou schopny alespoň se sníženou vitalitou přežívat v extrémním prostředí holin. Je však velké množství druhu, které jsou existenčně vázány na vyrovnané prostředí lesního porostu; tyto druhy na holinách bud živoří nebo se na nich neudrží vůbec. Mnohé ekologicky přizpůsobivé druhy z holinového prostředí mizí i z toho důvodu, že jsou vytlačeny agresivnějšími pasekovými druhy, často druhy vázanými na bezlesí a do lesního podrostu nezasahujícími. Kvalitativní rozdíl mezi pasekovými a výchozími lesními společenstvy (biocenózami) se značně liší podle typu stanoviště. Obecně platí, že na kyselých, oligotrofních půdách není zásadní rozdíl ve složení fytocenózy, která je i pod stromovým zápojem chudá a monotónní. Rozdaly lze ale předpokládat v synuzii bezobratlých, která se v holinovém prostředí musí vyrovnávat se značně odlišnými ekologickými podmínkami. Naopak na bohatších stanovištích, kde je biocenóza druhově velmi bohatá a vyhraněná, jsou rozdíly mezi lesem a holinou velmi výrazné. Na bohatších půdách dochází vlivem oslunění a zrychlené mineralizace k expanzi statných bylin, trav i pasekových dřevin, které původní biotu potlačí. Významným faktorem je ale i stupeň denaturalizace (antropogenní ovlivnění výchozí lesní biocenózy, resp. převažující dřeviny. Lesy, které již před holosečí byly výrazně pozměněné, jsou holosečnou obnovou postiženy v menší míře, neboť citlivější biota z nich byla již dříve vytlačena. Neznamená to ovšem, že by v takovém případě byl vliv na biodiverzitu zanedbatelný. Jak již bylo zmíněno, dochází k postupné regeneraci biocenóz během obmýtí a konzervativní lesní prvky se pozvolna stěhují do porostu. Tento proces je následnou holosečí zmařen a regenerace musí začít od počátku. Mimo jiné to znamená i eliminaci ekologicky žádoucích či provenienčně cenných dřevin, které se v porostním prostředí již začínaly prosazovat. Z hlediska druhového složení je třeba upo-zornit především na rozdíl mezi smrkovými a borovými porosty. Borové lesy tlumí procházející světlo jen malou měrou a tak mezi podrostem lesa a pasekovým společenstvem není obvykle výrazný rozdíl. V menší míře to platí i u lesů převážně dubových. Jinak je tomu u smrčin a velké části listnatých lesů (zví. bučin), kde se světelný režim lesa a bezlesí liší velmi výrazně.
Změna světelného režimu má za následek nezřídka i rozšíření nežádoucích rostlinných druhů (u živočichů se jedná hlavně o hlodavce), které mohou ztěžovat obnovu a vést k degradaci fytocenózy. Přitom může jít o druhy domácí, stejně jako cizokrajné, zavlečené. Z domácích druhů jsou nepříjemnými pasekovými druhy (buření třtiny, ostružiny, starček, hasivka aj., z druhů cizokrajných (neofytů) jde o netýkavku malokvětou a žláznatou, severoamerické astry, bolševník velkolepý, křídlatky a další. Tyto druhy působí rozklad fytocenózy (následně ale i zoocenózy) tím, že vytlačují původní květenu a často se i dále rozšiřují. Jejich šíření není vždy podmíněno holosečným hospodařením, je jím však mimo vší pochybnost výrazně usnadněno.
B) Dopad holiny na strukturu ekosystému
Vytvoření holiny na místě zralého lesního porostu je evidentní změnou ve strukturním uspořádá-ní ekosystému. Holosečnou těžbou je odstraněna nejnápadnější a ekologicky nejzávažnější živá součást ekosystému dřeviny stromového vzrůstu. Rozumíme-li ekosystémem funkční celek neživého prostředí, tj. půdy s nejnižšími vrstvami atmosféry a organického komplexu biocenózy, pak je zřejmé, že stromy představují z hlediska hmoty jeho nejpodstatnější součást. Otázka, zda holina mění strukturu lesního ekosystému se tak jeví banální. Z funkčního hlediska je zřejmé, že stromová etáž podstatným způsobem modifikuje mikroklima půdy i atmosféry do výšky přesahující o několik metrů korunovou úroveň. Významným způsobem modifikuje mechanické, fyzikální a chemické vlastnosti půdy, přímo i nepřímo ovlivňuje složení biocenózy (náhrada jedné stromové dominanty jinou má často za následek podstatnou změnu ve složení fytocenózy a zoocenózy). Celoplošným smýcením stromů přechází struktura lesa na strukturu paseky. Z hlediska struktur-ního i funkčního přitom nejde o pouhé "odečtení" stromové etáže z lesního ekosystému, neboť pasekové společenstvo není identické z podrostem lesa, jak bylo ukázáno výše. V případě, že byl smýcen hodnotný porost přirozeného charakteru nelze pak očekávat, že následující lesní porost bude zcela srovnatelný s porostem předchozím, a to jak z hlediska uspořádání, tak i funkce.
C) Vliv holiny na vodní režim
Lesní porost modifikuje vodní režim specifickým způsobem. Dopadající srážky jsou až z 1/2 zachycovány v korunách, odkud se většinou odparují a způsobují tak zvlhčení ovzduší nad poros-tem. Srážky propadlé porostem a stékající po kmeni přecházejí do podrostu a do půdy, kde jsou poutány větší měrou, než na otevřené ploše. V porovnání s bezlesím je i velmi nízký povrchový odtok vody, který je v nelesní krajině nejčastější příčinou půdní eroze. Les tak výrazným způsobem tlumí odtok přívalových vod; v porovnání s holinou je v lese vyrovnanější vlhkost. vodní toky, které pramení v zalesněných územích mají mnohem vyrovnanější průtok, zatímco vodoteče sbírající vodu z odlesněných (zejména zorněných) území vykazují zřetelná minima v období sucha a za deštivějších období se snadno rozvodňují. Podobně je tomu na velkých holinách, kde jsou výrazné výkyvy vlhkostí, srážkové vody rychle odtékají a podílejí se na erozi. Velmi rychle tu dochází k tání sněhu, přičemž tavné vody nestačí zasáknout do půdy a jsou tak do značné míry ztraceny. Nepříznivě se uplatňuje tzv. doškový efekt pasek či holin se souvislými porosty travní bořeně.
Vodní režim lesních porostů je ovšem ovlivněn druhovým složením a srážkovými úhrny. Jehličnaté, zvl. smrkové lesy zachycují v porostu více vláhy než porosty listnaté, což na jedné straně zvyšuje vzdušnou vlhkost, na straně druhé to ale znamená v sušších oblastech deficit vláhy v půdě a pokles hladiny povrchových vod. Listnaté porosty v bezlistém stavu propouštějí až 90 srážek, také povrchový odtok je dosti vysoký. Na druhé straně se pod listnatými porosty drží vyš-ší sněhová pokrývka než v jehličnatém lese, takže tu dochází v menší míře promrzá půda.
Ani holiny nevykazují jednoznačný vláhový režim. U menších holých ploch (kotlíků) se uplatňuje zvláštní proudění, které dokonce zvyšuje úhrn spadlých srážek oproti volnému prostranství, v důsledku závětrných poloh je na kotlících vyšší vrstva sněhové pokrývky, která se tu i déle udr-ží. Z hlediska vodního režimu se tak malé holiny (kotlíky) do jisté míry přibližují lesnímu porostu.
E) Důsledky odlesnění (odvozu dendromasy) na funkce ekosystému
Tato otázka již byla ve stručnosti zodpovězena v bodě B). Stromy tvoří nejnápadnější a funkčně nejvýznamnější složku lesního ekosystému. Jejich funkce spočívá mj. v tom, že vytvářejí specifické lesní prostředí porostní mikroklima, jsou jakýmsi stabilizátorem prostředí, který tlumí výkyvy nejrůznějších fyzikálních, chemických a biologických jevů. Lesy se účastní půdotvorby a půdu samy chrání před odnosem a znehodnocením, udržují v koloběhu vodu a živiny a jsou spolehli-vým útočištěm vyhraněné garnitury organismů. V těchto ohledech nemají lesy (rozumí se funkčně plnohodnotné, přirozené lesy) mezi suchozemskými ekosystémy obdobu. Naproti tomu je holina nestálým, fluktuačním útvarem, s velmi rozkousanými ekologickými charakteristikami a s množstvím působících stresorů. Rozdíl mezi lesním porostem a holinou je dán přítomností fyziologicky zdravých stromů, tvořících uzavřenou formaci. V omezené míře ale lze hovořit o lese i v případě stromů fyziologicky oslabených či dokonce odumřelých a/nebo v případě nezapojené-ho stromového porostu. Svůj význam má v lese i mrtvá dřevní hmota, neboť umožňuje návrat-nost organické hmoty do půdy, udržuje při životě edafon, mykorrhizu a vytváří podmínky pro přirozenou i umělou obnovu. Ideální a přírodnímu stavu nejbližší je pochopitelně stav, kdy všechna odumřelá, organická hmota zůstává na místě a je postupně dekomponována a přeměněna na biomasu. Lesy jsou ale pěstovány s clem zužitkovat dřevní hmotu pro lidskou potřebu, a to pokud možno v nejvyšší možné míře. U zdravého lesa v průměrných domácích stanovištních podmínkách neznamená odejmutí dřevní hmoty všech kmenů fatální zátěž pro ekosystém, byt' nemůže být pochyb o tom, že takové hospodaření lesní ekosystém pozvolna oslabuje. Rozum-ným kompromisem je ponechání hmoty nehroubí (tj. klestu a tenkého dřeva z prořezávek a prvních probírek) v porostu, neboť toto dřevo je technologicky jen omezeně využitelné a ponechané k zetlení udrží produktivitu půdy (jde o obdobu "zeleného hnojení" běžně používaného v zemědělství).
Jsou ovšem situace, kdy odvoz většiny dřevní hmoty (tj. i hroubí), může vážně ohrozit existenci, resp. reprodukci lesa. Platí to pro náhle rozpadlé porosty na extrémních stanovištích, zejména pod vlivem antropogenních stresorů. Tyto porosty jsou schopné přirozené obnovy většinou jen pod clonou mateřského porostu a také umělá obnova na holině je u nich spojena s četnými riziky. Je třeba mít na mysli, že na těchto stanovištích (sutě a skály, rašeliny, klimatické extrémy, zvl. při alpínské hranici lesa) se les vytvořil za příznivějšího klimatu a díky dlouhodobému vývoji a později přetrval jen proto, že zůstal uzavřenou formací, chráněnou před extremitou bezlesí. Jestliže dnes dochází k velkoplošnému rozpadu těchto porostů, často za "nenormálních okolností" (imi-se, degradace půdy, přemnožená zvěř, snad i člověkem podmíněné změny podnebí), jsou mož-nosti obnovy lesa omezené tak, jako nikdy v minulosti. Je velkým nedorozuměním a pro les pří-mo tragédií, jestliže člověk řeší vzniklou situaci tím, že odstraní poslední přežívající nebo již uhy-nulé stromy a uvrhne tak lesní ekosystém do ničím netlumeného extrému holiny. Jediným racio-nálním řešením za takové situace je dlená umělá obnova s využitím všech dostupných fragmentů původního lesa a s využitím veškerých zmlazujících dřevin, včetně keřů.
F) Důsledky odlesnění (odvozu dendromasy) na biodiverzitu
Vliv přeměny lesa na holinu z hlediska biodiverzity je mimo vší diskusi; tato problematika již byla také diskutována v bodě A). Zde se proto budu věnovat speciálnímu případu velkoplošného roz-padu lesa v extrémních stanovištních podmínkách a za přispění antropogenních stresorů. Na "běžné" holině v příznivějším prostředí se pasekové společenstvo spontánně vyvíjí k pionýrskému lesu, tento proces je ale zpravidla potlačen odrůstáním lesních kultur, založených výsadbou. V průběhu zhruba deseti let od vzniku holiny tak vzniká. zapojený porost mladých, zpravidla již cílových dřevin. Ve shora uvažovaném případě je situace složitější. Umělá obnova se potýká s vážnými nezdary a nedostavuje se ani zmlazování stanovištně odpovídajících dřevin. V kritických případech zcela chybí i dřeviny pionýrské a paseková společenstva bylin a trav nabývající více méně trvalé podoby. Z paleobotanického hlediska se opakuje situace, jaká tu byla před více než 8000 lety, kdy vyšší polohy hor či jiné extrémní ekotopy porůstala různorodá nelesní ve-getace. Nelesní biocenóza se postupně konsoliduje a stává se rezistentní vůči pronikání dřevin. Obnova lesa v těchto podmínkách je možná jen za cenu náročných melioračních opatření a s využitím geograficky nepůvodního genofondu dřevin.
G) Je těžba souší změnou dochovaného přírodního prostředí?
Otázky zni poněkud bizarně, pokud ji nedáme do souvislostí. Souše se vyskytují i v přírodním lese (pralese), stojících souší je ale obvykle jen nepatrný podíl, neboť hynoucí stromy častěji pa-dají ještě "zaživa" a jen za zvláštních okolností zůstávají déle stát. Větší frekvence souší je pod-míněna chorobným hynutím porostů, dnes zpravidla, v důsledku oslabení imisemi a následného napadení hmyzem či tracheomykózou. V případě porostu, tvořeného převážně soušemi je již problematické hovořit o "dochovaném přírodním prostředí". Nemůže být ale sporu o tom, že vytěžení těchto souší znamená změnu prostředí, ať už je jakékoliv. Odumřelé stromy sice nejsou funkčně rovnocenné stromům živým, ale jsou alespoň v omezené míře nositeli většiny funkcí, jež mají stromy zdravé. V závislosti na "zakmenění" snižují mikroklimatické extrémy i když např. z hlediska světelného režimu jsou porosty souší blíže bezlesí než lesu. Nesporně ale přispívají k zadržování vláhy a ke snížení odtoku vody, neboť udržují zbytky podrostové fytocenózy, která již v prostředí holiny zaniká.. Do jisté míry plni i úlohu půdoochrannou a vytvářejí poslední příležitost pro uchycení náletových či častěji vysázených dřevin (viz další bod).
H) Znamená těžba souší změnu biologické rozmanitosti ekosystému?
Rozdíl mezi odumřelým lesem a holinou je patrný již na první pohled, byt' se týká hlavně přítom-nosti či nepřítomnosti mrtvých či odumírajících stromů. Zřetelné rozdaly ale existují i ve složení fytocenózy. Společenstva rozsáhlých holin se vyznačují velkou uniformitou, často až převládnu-tím jednoho rostlinného druhu (v českých horách hlavně trávy třtiny chloupkaté). Celková dru-hová diverzita je velmi nízká, další druhy přistupují nepravidelně a jsou to často druhy netypické pro lesní prostředí. Naopak druhy konzervativně lesní se na těchto holinách vyskytnou jen ojedi-něle a mají tendenci dále ustupovat. V odumřelých, ale nevytěžených porostech je situace odlišná. Pozvolna zde sice dochází k převládnutí světlomilných, pasekových druhů, určité zastoupení si ale uchovávají i druhy z původního bylinného patra. Jsou vázány na paty odumřelých stromů, místy, kam padají větve a vrcholky stromů. Celkové zastoupení ploch s těmito původními druhy (totéž co o rostlinách platí nepochybně i pro faunu) nemusí být velké, v každém případě jde ale o potenciální ohniska obnovy lesní biocenózy, což může být velmi důležité. V rozsáhlých kalamitních holinách totiž taková ohniska zcela. chybí a obnova biocenózy zde tedy není ani v případě úspěšného zalesnění v dohledné době reálná. Další věc stojí za povšimnutí i z lesnického hle-diska. Pod ochranou mrtvých stromů probíhá obnova lesa s větším zdarem než na holině a často nemá tento "nestandardní postup" smysluplnou alternativu. Odumřelé stromy umožňují odrůst náletu (pokud se před rozpadem lesa stačil ještě vytvořit), který by byl na holině vystaven extrém-nímu mikroklimatu a patrně by i podlehl bořeni. Přitom dřeviny, které se stačily zmladit již pod vlivem silných stresů, představují geneticky velmi cenný, odolný materiál, jehož selekce v běžných podmínkách by nebyla reálná. Souše či zpola, odumřelé stromy poskytují odrůstajícím stromkům přísun vláhy a živin prostřednictvím mykorrhizy ta je vlastní odumřelému lesu, jen zřidka ale velkoplošné holině. Rozpadající se porosty pak do jisté míry představují i ochranu před spárkatou zvěří, která je v těchto extrémních polohách často limitujícím faktorem úspěchu lesní obnovy. Všechny tyto ochranné funkce mohou plnit souše nejen vůči náletovým stromkům, ale i vůči umělým výsadbám. Je přímo nezbytné, aby k tomuto účelu byly včas využity, neboť to přinese snížení rizik, snížení nákladů na obnovu, možnost zavést přípravné a citové dřeviny bez mezi-stupně pionýrských porostů či porostů exotů.
Jen pro orientaci doplňuji hlavní použitelnou literaturu:
Čermák K. et al. [red.] (1955): Lesnický a myslivecký atlas. Ústřední správa geodesie a kartogra-fie, Praha.
Geiger R. (1961): Das Klima der bodennahen Luftschicht. Friedr. Vieweg & Sohn Verl., Braun-schweig.
Lhotský J. et al. (198': Degradace lesních půd a jejich meliorace. SZN, Praha.
Petry M., Havlíček V. et Uhrecký I. (1986): Lesnícka bioklimatológia. Príroda, Bratislava. Průša E. (1972): Porostní stadia fytocenóz a jejich využití. Lesnictví, Praha, 18: 793831. Sýkora T. (1983): Náhradní dřeviny pro Jizerské hory. Živa, Praha, 31: 4247.
