Šumava a lýkožrout smrkový
Jako na mnoha jiných místech jsou smrčiny ve vrcholových oblastech Šumavy většinou uměle vysázené stejnověké monokultury nevhodné genetické skladby, které v hraničním pásmu nebyly dobře obhospodařované a které jsou dnes poškozené imisemi. To vše vytváří příznivé podmínky pro rozvoj lýkožrouta smrkového, který zasadí nemocným stromům poslední ránu z milosti a urychlí tak odumírání celých porostů. Před třemi léty tvrdila Správa NPŠ, že zastaví šíření lýkožrouta pokud bude zmenšena rozloha první, bezzásahové zóny z 22% na 13% rozlohy parku (z toho zaujímají značné plochy bezlesá rašeliniště). Přes protesty některých vědeckých pracovišť i občanských ekologických hnutí byla rozloha 1. zóny skutečně zmenšena. Experti, kteří zmenšení doporučili, se však zřejmě zmýlili, protože letos navrhli proti lýkožroutu razantnější postup: asanační těžbu ve zbývající 1. zóně. Zatím je nejasné, co bude dál, uspořádání několika shromáždění na téma kůrovec v říjnu a listopadu t.r. na náklady ministerstev a dalších sponzorů však naznačuje, že tlak na těžbu dřeva v parku pod praporem boje s lýkožroutem bude pokračovat. Pro někoho je to programovým cílem, mnoho dalších k tomu přispívá a nebo aspoň mlčky přihlíží kvůli okamžitému prospěchu. Dřevo je ziskem pro NPŠ; na kácení mají zájem obyvatelé, kteří si při likvidaci podniku Vojenské lesy nakoupili techniku pro práci v lese; kácení podporují některé obce podle kterých je NPŠ překážkou ekonomického rozvoje (např. lyžařská lanovka na Smrčinu) a pro které je kácení příslibem dalších ústupků; obdobnou motivaci mají Lesy ČR, kterým by při zrušení NPŠ území připadlo; zájem na kácení mají pily a exportéři dřeva; zájem mají posléze i politici, jednak kvůli voličům této oblasti, jednak možná i jako vděk za příspěvky Lesů ČR, které podporují všechny parlamentní strany. Hnijícího dřeva je koneckonců škoda, proč tedy nekácet?
Už v roce 1992 se světové společenství včetně České republiky na konferenci v Rio de Janeiro dohodlo na nutnosti ochrany biodiverzity. Ekologickými studiemi bylo prokázáno, že ochranu biodiverzitu v žádoucím rozsahu, tj. od vnitrodruhové genotypické divergence po společenstva organismů, je možno zaručit jen v dostatečně velkých územích vyčleněných z lidského hospodaření. Nejlepší by byla území nedotčená lidskou činností, ale taková už na zeměkouli nejsou. Proto jsou využívány starší i nově vytýčené národní parky, jejichž první, bezzásahové zóny jsou podle možností rozšiřovány. V těchto místech může člověk sledovat nekorigované globální změny a tato místa jsou genofondovým zdrojem organismů pro p?íští lidská pokolení. Dodržení bezzásahovosti není snadné, protože kořistnické zájmy, zejména těžařských společností, se projevují po celém světě. V rozvojových zemích s vysokou populační hustotou je někdy třeba přesídlit obyvatelstvo (jen v jižní Indii 30.000 lidí!) a bez finančních dodací z mezinárodních zdrojů by nebylo vytýčení bezzásahových zón možné. I v rozvinutých zemích jsou často parky v poměrně hustě osídlených oblastech (viz Bavorský národní park) a jejich obyvatelstvo se dá zneužít k vytváření politických tlaků proti parkům. Je potěšitelné, že se moderní lidská společnost dokáže s těmito problémy vyrovnat a že vlády, podporované vzdělanou částí obyvatelstva, důsledně zastávají zájmy ochrany přírody. Rozhodnutí našeho MŽP o narušení bezzásahovosti v 1. zóně NPŠ je zcela ojedinělé a bylo by snad možné jen v některých zemích bývalého SSSR.
Rozhodnutím MŽP se bezzásahovost v 1. zóně NPŠ odsouvá o desítky let, lze však těžko odhadnout, jak bude toto území vypadat už za pár let. Zásahy proti lýkožroutu nemusí splnit svůj cíl. Varováním je případ Krkonoš, kde byly v r. 1980 proti obaleči modřínovému použity insekticidy za více než 18 mil. Kčs a kde skoro 47 tis. ha ošetřených smrčin povětšině stejně uhynulo spolu s obalečem (a mnoha dalšími druhy hmyzu), zatímco neošetřené lesy na polské straně se dosud zelenají. Umělá obnova lesa (jakéhokoliv, natož "přírodního") je asi obtížná, protože se v severních pohraničních horách nedaří ani po dvacetiletém úsilí. Kde je záruka, že se to podaří na Šumavě? Těžba způsobí erozi a ochudí ekosystém, největší škody však způsobí kácení zdravých stromů, které odolaly imisím i lýkožroutu. Podle Správy NPŠ jich je asi 10%. I kdyby jich bylo jen 1%, je to nenahraditelný genofond, který by mohl dát základ skutečně přírodnímu lesu. Tato možnost je těžbou likvidována.
Ke změně přístupu k ochraně přírody nás donutí vstup do Evropského společenství, pro Šumavu už ale může být pozdě. To by si měla uvědomit především odborná veřejnost, která nese velkou míru spoluodpovědnosti. V západních státech by narušení první zóny nějakého parku vedlo pod tlakem veřejnosti k resignaci ministra a odvolání Správy parku, protože nedovedla poslání parku obhájit. Naše společnost je bohužel poznamenaná komunistickou morálkou a doplácí na mnohaletou isolaci od pokrokového světa. Na rozhodujících místech stále sedí lidé vychovaní ve víře, že člověk naprosto ovládá přírodu a že od ní nemůže čekat milosti, ale musí si je vzít. Dnes je sice výchova odborníků v oblasti ochrany přírody v programu mnohých škol, většina učitelů, stejně jako ministerských poradců, však v životě ani neviděla některý z předních světových časopisů o "nature conservation", natož aby ho četla. Počet českých autorů v těchto časopisech, tedy lidí srovnatelných se světovou odbornou komunitou, se dá spočítat na prstech jedné ruky. Není náhodou, že všichni patří k odpůrcům zmenšování a zásahům v 1. zóně NPŠ. Většina našich "expertů" je svými znalostmi ochrany přírody hluboko pod mezinárodní úrovní (tím vůbec nepopírám jejich odbornost v jiných oblastech, např. v lesním hospodářství, a jako takových odborníků si mnoha z nich velmi vážím). Někteří "experti" navíc velmi pružní ve svých názorech a za vidinu finanční dotace jsou schopni téměř čehokoliv, jak ukazují případy psychotronické léčby lesa.
Nemohu se zbavit dojmu, a byl bych moc rád, kdybych se mýlil, že dnešní schůze NLK, seminář v Kostelci nad Černými lesy i konference ve Vimperku jsou divadlem režírovaným mimo vědeckou komunitu. Kdyby někdo chtěl opravdu přispět k řešení problému, dával by peníze na solidní výzkum (to je zakončený publikacemi v mezinárodních časopisech a vystavených kritice mezinárodní odborné obce) a nikoliv na schůze a pohoštění. Sám se proto takovým akcím budu vyhýbat. Účastníkům schůze NLK přeji kritického ducha a pokud je to možné i pohled do vlastního svědomí.
František Sehnal
Dopis účastníkům schůze Národního lesnického komitétu 27. října 1999
