Sežerou kůrovci Kužvartovu reputaci ?

Může některé ekologické téma v dohledné době, pokud jde o zájem veřejnosti, předčít Temelín? Kupodivu ano. Na ministerstvu životního prostředí se právě nyní nerozhoduje o ničem menším než o osudu Národního parku Šumava.
Téma kůrovce na Šumavě vzrušuje ekologicky citlivou věřejnost celá devadesátá léta. Jde však o otázku neobyčejně komplikovanou, na níž nelze odpovědět jednoduchým univerzálním receptem. Sdělovací prostředky šumavský konflikt proto ani příliš nezajímal, neboť ve sporech o míru razantnosti zásahů se běžný člověk těžko orientuje. V čem je tedy současná situace nová?
Plocha národního parku je rozčleněna podle ekologické hodnoty do tří zón. V nejcenějších prvních zónách se až dosud uplatňoval striktně princip "bezzásahovosti". Jde o princip mezinárodně uznávaný, lidé se totiž dopracovali k rozumnému poznání, že bude dobře vymezit některá území volnému průběhu přírodních procesů, abychom je vůbec měli kde sledovat. Proto, sejdete-li zde cesty nebo utrhnete-li borůvku, vystavujete se riziku citelných pokut. Bezzásahovost v prvních zónách vždy podporovalo i vedení národního parku, ovládané lesními inženýry a považované za krajního zastánce co nejrazantnějího postupu proti kůrovci.
Je samozřejmě v nejvlastněšjím zájmu řady lesních inženýrů žádná území přírodě neponechat. Jinak by se totiž mohlo ukázat, že les si dokáže s kůrovcem poradit i bez jejich pil a pouček. Proto už zahájili hru s čísly tak nápadně připomínající hru jejich jaderných kolegů, kde na konci obdobně exaktních výpočtů stojí bezpečná a prakticky bezodpadová technologie. Lesní inženýři zde tvrdí, že zásahy by se týkaly pouze dvaceti procent nejohroženějších území - tak se zdá, že uvažují alespoň trochu střízlivě. Jenomže první zóny zahrnují i louky, rašeliniště a lesy s převahou buku, kůrovcem přirozeně neohrožené. Ve skutečnosti se tedy navrhované zásahy týkají drtivé většiny území I. zón s převahou smrku. Navíc až na nepatrné výjimky (tři případy z padesáti devíti navržených k zásahům) se v I. zónách nedá hovořit o krizové situaci. Návrh zahrnuje i lesní porosty, ve kterých se šíření lýkožrouta zcela samovolně zastavilo, dokonce i lokality, kde se kůrovec dosud vůbec neobjevil.
Situace je vskutku absurdní. Ministr Kužvart si zřídil poradní grémium, které mu dvoutřetinovou většinou hlasů doporučuje nezasahovat. Proti zásahům v prvních zónách se postavili přední odborníci z přírodovědných fakult tří univerzit, ředitelé obou kompetentních ústavů Akademie věd i samotný ředitel Národního parku. Jak je možné, že ministr přesto vážně uvažuje o povolení zásahů v prvních zónách Šumavského parku? Nechce se věřit, že by jej mohl přesvědčit patafyzický argument jednoho z jeho poradců, podle nějž kůrovci přelétnou v hejnu ze Šumavy do Brd, aby zlikvidovali tamější monokultury.
První zóny mají zůstat tabu. I v ekologicky dosti negramotných českých zemích se zaváděly jako bezzásahové za širokého konsensu ministerstev včetně resortů zemědělství, obrany či (tehdejšího) hospodářství. Možným kácením je ohrožen například trojmezenský prales u Plešného jezera, zřejmě největší komplex horského pralesa v Čechách, který je rezervací už od roku 1933 a dosud vždy byl výrazných zásahů ušetřen. Nikdo, ani nechvalně proslulý ministr Benda si zde nedovolil povolit zásah.
Vokamžiku, kdy padne první strom v prvních zónách, přestává Národní park Šumava existovat de facto a bude lépe jej zrušit i de iure, abychom nekazili dětem o tomto pojmu představu. Pokud ministr Kužvart prohraje v těžkém boji o Temelín (snad i proto, že své dosud bezvýhradné spojence zaměstnává zbytečným konfliktem), ještě se tolik neděje, neboť od případného zprovoznění elektrárny nás dělí nejméně čtyři roky. Na Šumavě však již letos může jeho ukvapené rozhodnutí způsobit tragédii na generace.

Jakub Patočka
Autor je sociolog, předseda Hnutí DUHA