Konec blokády, začátek diskuse


Blokáda kácení v prvních zónách šumavského národního parku skončila úspěšně: Zachránila alespoň Trojmezenský prales a začalo se konečně veřejně diskutovat o tom, co je vlastně v národním parku prioritou ochrany. Zbytky nedotčené přírody? Zelená střecha Evropy? Zachování a poznání přírodních procesů? Prosperita obchodních a dřevařských firem? Turistický ruch? Pozdě, ale přece. Zákony umožňující protichůdné výklady a nejednotnost názoru mezi veřejností i v rozličných zájmových skupinách vedly v praxi k naprosté bezkoncepčnosti řízení národního parku. Jednou bylo tak, a za rok zase naopak.
Je přitom zřejmé, že prodlužování nynější situace národní park existenčně ohrožuje a to zejména ze dvou důvodů: Při hubení brouků dochází ve druhých zónách místy až k trvalé likvidaci lesa. Takový způsob "lesního hospodaření" je nepřípustný v hospodářských lesích, natož v národním parku. A za druhé - území, kde člověk řídí přírodu i v jádrových prvních zónách, nemůže být národním parkem, ale nanejvýš tzv. "etiketním podvodem". Lidé ve vedení parku snad jenom něco nepochopili, když chtějí udržet národní park, zachovat první zóny roztříštěné do stotřicetipěti kusů a zároveň zastavit kůrovcovou kalamitu. A je třeba říci, že neustálé střídání bojových metod jde kůrovci k duhu. Mnoho lékařů - pacientova smrt.
Na Šumavě platí celosvětově ojedinělé pravidlo, že management národního parku se mění v závislosti na množství lýkožroutů v lese. Ačkoli je park teprve osmiletý, změnila se zde koncepce ochrany přírody již potřetí. Původní první zóny (22% rozlohy NP) byly celistvější a rozlohou téměř dvojnásobné než dnes, přesto však daleko za evropskými zvyklostmi (průměrně 52%). Aby nebyl omezován v razantní těžbě kůrovcem napadených stromů, prosadil ředitel správy parku Ivan Žlábek proti názoru mnoha odborníků v roce 1995 změnu zonace. První zóny zmenšil na 13% rozlohy parku a rozkouskoval je na 135 izolovaných ostrůvků s tím, že budou zcela bezzásahové. Ve druhé zóně se pak rozhodl přírodě pomoci, prostřednictvím lesnických zásahů urychlit proces jejich přeměny na přirozené lesy, a během deseti až třiceti let je převést do bezzásahového režimu tak, aby celková velikost první zóny dosáhla cílových 75% rozlohy parku, jak požadují mezinárodní kritéria. Za účelem nastolení toho pravého přirozeného stavu zde začal velkoplošně kácet stromy a intenzivně hubit hmyz. Po dvou letech radikální protikůrovcové těžby dřeva se populace lýkožrouta ztrojnásobila (1996). Teprve pak s úbytkem lesa ubylo i kůrovce. Na části území druhé zóny se nyní nacházejí rozsáhlé holiny, což znamená oddálení cíle - vzniku přirozeného lesa - o několik set let.
Jenže co se ještě nestalo. Kůrovec nepřestal žrát lýko stromů v prvních zónách. Protože první zóny nešlo již dále zmenšovat, zrušila zde správa parku s ministrovým požehnáním bezzásahový režim, a započalo jejich "ozdravné kácení". Zkušeným saniťákům nedělala euthanasie žádné problémy, sjeli se sem za prací nejen z celé republiky, ale i z východnějších států. Pouze na Trojmeznou - do největšího a nejcennějšího komplexu horského smrkového lesa pralesovitého charakteru u nás - zavítala hrstka samozvanců z ekologických organizací, odborných institucí, místních i vzdálených občanů, zkrátka revoltující mládí ve věku 15 až 56 let. S morální i formální podporou pracovníků Botanického i Entomologického ústavu Akademie věd, přírodovědeckých a přírodovědně zaměřených fakult šesti univerzit i dalších vědců a odborníků, si začali sedat pod právě porážené několikasetleté smrky. Saniťáci nakonec odložili motorové pily a tak zůstal Trojmezenský prales zachován v podobě pralesu blízké.
Proč je kůrovcová kalamita stále středem pozornosti? Proč se v Národním parku Šumava mění ředitelé i koncepce jako jarní počasí? Proč není jasné, co je v parku prioritou? Protože není vyřešen spor dvou profesních skupin o ideologii, stejně jako spor dvou mocenských skupin o peníze za šumavské dřevo.
Jednak je tu ideologie ochranářská. Z té vycházejí ve většině národních parků Evropy. Jako cíl ochrany staví uchování části přírody a jejího vývoje bez přímého ovlivnění člověkem, směřuje tedy k tvorbě divočiny. Takový počin může mít v budoucnu nedocenitelný význam. Jinak se totiž například těžko dozvíme jak přirozeně reagují lesní ekosystémy na očekávané klimatické změny. Ostatně právě ze zachovalých zbytků přirozených lesů čerpají právě nyní lesníci moudrost o přírodních procesech, tolik potřebnou pro úspěch tzv. přírodě blízkého lesního hospodaření.
Jaromír Bláha