Žádní neopeření mladíčci
Martin Konvička
Respekt, 27.03.00
K odpůrcům kácení na Šumavě patří mnoho uznávaných vědců
Na šumavské pláně se zvolna vkrádá jaro a rozvaděné strany, jež se neshodují v názoru na hospodaření v lesích národního parku postižených kůrovcovou kalamitou, opět otevírají starou debatu: zasahovat, či nezasahovat? Správa Národního parku Šumava (NPŠ) totiž žádá o další výjimky ohledne ochrany přísně přírodních prvních zón. Organizátoři loňské blokády vyjednávají se Správou a ta jim nevybíravě vzkazuje: zorganizujete-li protestní blokádu i letos, pošleme na vás policii. Naděje na smír mezi vedením parku a jeho kritiky je pramalá. Mnoho zpráv v médiích přitom vyznívá tak, že v kůrovcovém sporu se zodpovědným a zkušeným odborníkum ze správy parku, jakož i neméně zodpovědným odborníkům z Kužvartova ministerstva, postavila hrstka nedovzdělaných "ekoteroristů" s korálky na krku, k nimž se přidalo i pár hazardérů z "vědecké fronty". Tento obraz je ovšem zásadně mylný, pričemž není težké ukázat proč.
Šumava není poslední
V kauze Šumava nejde ani tak o kůrovce, ale o to, zda NPŠ bude plnit poslání, pro než jsou národní parky vyhlašovány a čteny ve všech civilizovaných krajích. Tedy zda se stane ostrůvkem relativně divoké přírody a bezpečným domovem ohrožených rostlin a živočichů, anebo běžným hospodářským lesem se všemi lidskými zásahy, co k němu patří. V mediální prezentaci problému lze pozorovat jakési "přepólování", kdy se politikům a jejich úředníkům veří víc než nezávislým expertům. Došlo k němu i proto, že jen málokdo dnes ví, co rozhoduje, zda někdo je či není odborníkem. Nejsou to tituly před a za jménem - ty vinou bídné kvality mnoha našich vysokých škol znamenají jen málo -, ale výhradně vědecká aktivita dotyčného. Tu lze pomeřovat počtem publikací ve světových vědeckých časopisech nebo citačním indexem, jenž ukazuje, nakolik práce toho kterého autora znají a citují jiní pracovníci. Podívejme se tedy, jak by z hlediska své odbornosti obstáli zastánci a odpůrci kácení. Nejprve k odpůrcům. Na vysvětlenou: uvádí se vždy dvě císla, z nichž prvé je počtem autorových clánku v časopisech registrovaných v databázi Science Citation Index od roku 1980, druhé počtem registrovaných prací, jež po roce 1980 autora citovaly (u druhého čísla jde jen o případy, kdy byl dotyčný prvním autorem případného kolektivního článku). Karel Spitzer (13/64) a František Sehnal (49/493) byli v minulém roce za kritiku Správy NPŠ oceneni "Cenou brouka" z rukou ministra Kužvarta. Spolu s nimi vystoupili proti kácení v prvních zónách i František Krahulec (15/50), František Marec (25/41), Dalibor Povolný (9/51), Karel Prach (9/55) nebo Tomáš Soldán (27/67). Patří sem i méně citovaní ekologové jako Mojmír Vlašín (3/1) a Igor Míchal (0/3). Mezi obhájci kácení v prvních zónách parku se sice najdou uznávaní vědci jako Jan Jeník (5/148), Stanislav Vacek (2/14) a Václav Skuhravý (13/149), k nejvýmluvnejším zastáncům drastických zásahů však patří Josef Běle (0/0), Radomír Mrkva (0/9), Vilém Podrázský (0/1), Zdenek Poleno (0/4), Vladimír Simanov (0/0), Vladimír Tesař (0/6), František Urban (0/0), Ivo Vicena (0/1), Petr Zahradník (1/1) - a konečne náměstek reditele parku Vladimír Zatloukal (0/0) a jeho šéf Ivan Žlábek (0/0). Celý spor tak zjevně přestává být sporem mezi neopeřenými mladíčky z ekologických iniciativ a poučenými odborníky. Situaci přitom nijak nezpřehlednuje to, že dění v našich národních parcích je značne závislé na momentální politické situaci. V České republice totiž, na rozdíl od vetšiny kulturních zemí, neexistuje autoritativní vědecko-poradní orgán, jemuž by vážnost jeho členu ve vědeckých kruzích poskytla nezávislost na politických zvratech a který by odborně zaštitoval směřování v ochraně přírody. V kompetenci takové "rady moudrých" by byly především zásadní strategické otázky (nestarala by se, kde se otevře turistická stezka ci postaví odpočívadlo pro turisty), nemusel by se scházet často a členství by mohlo být čestné, a tudíž neplacené. Ovšem ministri životního prostredí a ředitelé parku by její doporučení a rozhodnutí měli respektovat. Takovým orgánem dnes nejsou ani poradní sbor ministra (ten je jmenován ministrem), ani vědecké rady národních parku (ty jmenují ředitelé jednotlivých parků, kteří se navíc jejich rozhodnutími nemusí řídit). Nebude-li ovšem takový orgán, který by sdružoval skutečně uznávané vědce z oboru ekologických věd publikující na mezinárodní úrovni, ustanoven, nebude kauza Šumava zdaleka posledním ze skandálu v české ochraně prírody.
MARTIN KONVIČKA Autor je doktorand na Biologické Fakultě Jihočeské University
