O Bumbrlíčku lýkožroutovi a jiné pohádky


Na Šumavě se objevil krvelačný druh hmyzu, je to malý černý brouček lýkožrout smrkový. Lesníkům na Šumavě totiž již několik let pije krev. A nejen to - tento hmyz zřejmě přenáší i vzteklinu, neboť mnoho lidí přivádí do stavu zuřivosti. Kromě toho mu pomáhá skupinka pošetilých ekoaktivistů. Zanedlouho sežere celou Šumavu.
Jak se věci mají ve skutečnosti? Na Šumavě a sousedním Bavorském lese žil, žije a bude žít kůrovec (lýkožrout smrkový). Většinou žije skrytě, v tak zvaném základním stavu. Za vhodných okolností (zdroje potravy, počasí) se však dokáže přemnožit. Při přemnožení dochází k likvidaci smrků způsobem, který skutečně při prvním kontaktu vytváří pojem katastrofy. Je si však třeba uvědomit, že to co je v hospodářském lese katastrofou, může být v národním parku přírodním jevem hodným bedlivého monitorování a bádání. Požár, vichřice s následnými polomy i kůrovcový holožír nejsou pro park katastrofou ani apokalypsou. Je to konec jednotlivých stromů, ale začátek nového lesa.
Měl jsem možnost navštívit v posledních letech několik národních parků. Z hlediska managementu (péče) mne zaujaly tři: Kampinoski v Polsku, Bavorský Les v Německu a Švýcarský park (pochopitelně ve Švýcarsku).
V Kampinoském parku vyhořela před 11 lety plocha borového lesa o rozloze 76 ha. Ředitel národního parku přestál tlaky lesnické lobby, aby plochu zalesnil. Letos, když jsem tuto plochu navštívil, zjistil jsem, že je to fantasticky zajímavá plocha, kde se přirozenou sukcesí, bez vlivu člověka vrací les.
Ve Švýcarském parku, v Alpách, došlo k lesnímu požáru koncem padesátých let, a dokonce většina ohořelých kmenů byla pak smetena lavinou do údolí. Dnes, po více než 40-ti letech je tato "zdevastovaná" plocha chloubou parku, předmětem výzkumu vysokých škol a objektem trvalého biomonitoringu.
Nejhlubší dojem na mne však zanechal Národní park Bavorský Les, který jsem navštívil opakovaně. Po větrných kalamitách nechala správa parku všechny plochy bez zásahu, nechala kůrovce působit v jádrové zóně . Kůrovec se namnožil a v několika vlnách zdolal 16% plochy parku. I když kůrovec ještě neřekl své poslední slovo, nedošlo zde ke tragédii. Na kůrovcem napadených místech dnes již začíná růst nový les.
K tragédii dochází na naší straně hranice v Národním parku Šumava, kde Správa NP ve dvou krocích zcela zdevastovala princip ochrany přírody v národních parcích - totiž ochranu přírodních procesů.. Nejprve (v roce 1995) přezónovala národní park. Podle původní zonace zahrnovala první zóna asi 25% rozlohy parku a byla tvořena 50-ti samostatnými částmi. V novém zónování byla první zóna rozdrcena na 135 samostatných částí a tvoří necelých 13% rozlohy parku. Tento krok byl výsměchem doporučení I.U.C.N., aby první zóna tvořila pokud možno 75% rozlohy parku. Druhý krok učinilo vedení parku v roce 1999, kdy po souhlasu MŽP začalo kácet v prvních zónách, o kterých ještě rok předtím prohlašoval ředitel Žlábek, že se jich nedotknou.
V ochraně přírody často vystupuje Česká republika jako hloupý Honza křížený s chytrou Horákyní. To může být zábavné v pohádkách, ale působí tragicky v reálu. Možná ano, možná ne, určitě jsme pro, ale také proti, ani nazí, ani oblečení, ani pěšky, ani na voze. Rozhodně chceme národní park, ale určitě se tam nebudeme tak chovat. Přírodu v parku necháme vlastnímu vývoji, ale jenom pokud se bude chovat jak my chceme.
Chytrá Horákyně přelstila krále, a tím si získala jeho přízeň. Hloupý Honza si svojí naivní dobrotou naklonil čaromocné síly.Na Šumavě chytrohloupý Honza Horák v uniformě ochrany přírody klame pouze sám sebe a přijde o přízeň laické i odborné veřejnosti.
Mojmír Vlašín
mluvčí blokády Trojmezenského pralesa